[RB 1.58.1] Po této Jellinkově řeči se odebere Robert ihned do již známé zadní části tohoto pokoje, kde se nyní nachází oněch čtyřiadvacet tanečnic za velkou záclonou, která byla zřízena teprve po ošacení těchto tanečnic na jejich prosbu, a to nejlacinějším způsobem, totiž Mou vůlí. Přijde tam, odhrne záclonu a praví tanečnicím zcela v klidu zde shromážděným: „Nuže, moje milé, je již na čase! Předstupte tedy a učiňte před oněmi třemi hosty několik velmi způsobných pohybů! Ale proveďte svou věc dobře a neudělejte tomuto domu žádným způsobem hanbu!

[RB 1.77.4] Pravím Já: „Já ti však pravím, že tato tvá mínění a tyto tvé ideje jsou velmi dobré, a proto také je lze velmi upotřebit. Ale s oním duchem se bude muset ještě leccos stát, než dospěje k pravému poznání a polepšení. Nebudu právě také nic říkat o jeho pozemském nejvýš necudném životě, ačkoliv byl velmi způsobilý k tomu, aby ho připravil o život věčný. Ale tento duch je také zároveň pln páchnoucí pýchy a nejvýš záhubné zpupnosti. A hle, tu to pro tohoto ducha vypadá mnohem horší, než jak ses domníval. Smyslnosti může vhodný prostředek brzy učinit přítrž; ale pýše a zpupnosti lze cestou nevázané svobody jen velmi těžko, ačli vůbec pomoci! – Ale uvidíme, co se tu dá dělat.

[RB 1.87.4] Po těchto slovech byla Helena samou láskou úplně v koncích. A právě touto svou velkou láskou ke Mně se stává nepopsatelně krásnou, takže i Adam vedle ní učiní poznámku: „Věru, pravá to Eva před pádem! Po pádu však žily na mé výšině jen dvě, Ghemela a kněžka Purista, jimž oběma se tato naše nejmladší dcera opravdu velice podobá! Ó, ta má nádherného ducha! Heleno, musíš se již také se mnou trochu obírat! Neboť hle, podobou a duší jsem přece také jaksi tvůj otec, a proto se přede mnou nesmíš ani v nejmenším ostýchat! Neboť také já miluji velice všechny své děti, a tedy také tebe! Proto však, že jsem pračlověk Adam a otec všech smrtelných lidí, se nesmíš nijak přede mnou ostýchat. Duchem jsme si však před Pánem oba rovni, a tu se teprve nemáme navzájem ostýchat. Buď tedy jen zcela zmužilá, má nejmilejší dcero, a neostýchej se vůbec před nikým, i kdyby byl i desetkrát víc Adamem než já. Vždyť člověk zůstává člověkem, ať již konal svou pouť tělem o deset tisíc let dříve nebo později! Vidíš, tak tomu je!“

[RB 2.227.1] Josef: „Pane, co jsi nyní mluvil, tomu jsem opět úplně rozuměl. Ale ještě jedné malé věci v Písmu zcela nerozumím, jak by se jí mělo rozumět. A to je ona „nepřekročitelná propast“ ve vypravování podobenství o bohatém hýřilovi, kterého jsi, Pane, postavil před očima světa do pekla. (Lukáš 16, 19 a d.) To je právě ono sporné místo! Je-li tedy mezi těmi, kteří jsou v nebi a v lůně Abrahamově, Izákově a Jakobově a těmi, jejichž hrozným osudem je peklo, věčně nikdy nepřekročitelná propast, přes kterou již nikdo nemůže ani sem ani tam, jak bude potom možné vykoupení z pekla? Že by však vykoupení z pekla asi stěží kdy nastalo, vysvítá také ještě z jiného textu Písma, kde je totiž tak zvaným hříšníkům proti Tvému Svatému Duchu (Marek 3, 29; viz též Mat. 12, 31 a d.; Luk 12, 10; Žid. 6, 2 a dále 10,76 a d.) zajištěného buď jen velmi těžké, ačli vůbec jaké vykoupení, a to, Pane, z Tvých nejsvětějších, nejvýš vlastních úst! Jak to tedy je s onou nepřekročitelnou propastí a s hříšníky proti Tvému Svatému Duchu?!

[VEJ 3.146.10] Praví s úsměvem MATHAEL: „Avšak třeba ještě velmi dát pozor na to, aby léčku neprotrhl a nakonec se nám všem nevysmál do očí! Dosud se ve své řeči ještě velice držel na umírněné cestě; bude-li však jednou vehnán řádně do úzkých, pak uvidíš, Cyrenie, jak se začne vzpínat! Já ho teprve nyní tak zcela poznávám, ač ho již rovněž znám z chrámu! Hle, on to je, který před třiceti lety vložil ruku na velekněze Zachariáše a mezi obětním oltářem a svatyní, oddělenou záclonou, ho zavraždili - Avšak nyní již dále nic o tom!“

[VEJ 4.56.1] (ZOREL:) „Bůh Sám je nejvyšší a nejdokonalejší věčně věčný Pračlověk ze Sebe Sama; to jest tento člověk je o sobě samém oheň, jehož pocitem je láska; Světlo, jehož pocitem je rozum a moudrost; Teplo, jehož pocitem je sám život v nejúplnější sféře vědomí sama sebe. Stává-li se oheň prudší, pak se také světlo stává prudší a vše tvořící teplo mocnější a nakonec září daleko a paprsek, jenž je sám světlo, má v sobě již teplo a toto teplo tvoří v dálce jako v sobě. Stvoření přibírá stále více světla a tepla, svítí a ohřívá pak stále dál a dále a tvoří opět tam, kam dospěje. A tak se vše věčně šíří z Praohně, z Prasvětla a z Pratepla a naplňuje stále a stále a víc a více nekonečný tvůrčí prostor.

[VEJ 4.56.2] Vše tedy bere svůj původ a se vytváří z jednoho Božího Prabytí, až se to stane podobným prapodstatě Pračlověka, v kteréžto podobnosti pak to také trvá v úplné samostatné svobodě ve formě člověka z Boha, jako bůh o sobě v nutném souzvuku s Prabohem, protože je to totéž co Prabůh Sám.

[VEJ 4.72.1] Po krátké chvíli pravil JAN Zorelovi: „Nemohu ti zrovna popřít, že jsi se nyní dotkl svým rozumem tak mnohého, co ovšem není tak zcela beze všeho důvodu; ale na tvůj život se to hodí špatně, ačli se to vůbec hodí, protože tvá duše byla o sobě vždy tak dalece vzdělaná, aby mohla rozeznávat falešné od pravdivého. Která duše je to však s to učinit v takové bystrosti jako je to u tebe, ta také rozeznává dobré od zlého a dovede-li to, pak hřeší proti svému vlastnímu poznání a svědomí; kdo však hřeší proti svému poznání a svědomí, ten může být jen opravdovou lítostí a pokáním očištěn od staré nečistoty hříchů a státi se Bohu milým.

[VEJ 4.212.23] CYRENIUS odevzdal straku k pečlivému ošetřování svým dvěma přítomným dcerám a řekl Mi: „Ale, Pane, to jde čistě do báječna, co vše jsou s to dokázat tito černoši - ačli jsi snad nenechal Svou všemohoucí vůli tajně poněkud spolupůsobit?!

[VEJ 5.27.3] Všude, kamkoli se člověk hledaje obrátí, stojí v popředí zakuklený muž, tak jako stojí v chrámu jeruzalémském před drahocennou záclonou strážcové, aby žádný laik nemohl nikdy vstoupit za tajuplnou oponu. Našinec však přišel pomocí zlata, aniž by byl Žid, také za tento závoj Isidin a neshledal za ním nic 1iného, nežli co vyrobily ruce lidské: Skříň podobnou sarkofágu z černého a hnědého dřeva a uprostřed této skříně byla upevněna kovová nádržka, v níž hořela nafta v jasném a vysokém plameni představujícím přítomnost nejvyššího Boha!

[VEJ 5.49.5] Za podvod platí u Boha každé zastřené jednání a svádění lidí, kteří se pak nutně musí ocitnout ve fysické a mravní škodě. Zastíráš-li však nějakou řeč, svádění anebo jednání jen proto, abys tímto způsobem nepochybně fysicky a mravně pomohl svému bratru, jenž je často stižen všelikými slabostmi a jemuž lze přímou cestou těžko, ačli vůbec přispět, pak je to jen dobrá a doporučení velmi vhodná životní moudrost a není to nikterak podvodem.

[VEJ 5.67.2] Člověka třeba vždy na všelikých postranních cestách napřed skrz naskrz poznat - což není úloha a práce snadná, - nežli jej uvedeme do vší pravdy; neboť nelze zajisté vědět, kde je u něho stránka, na které je pro pravdu přístupný! Neboť žádný člověk není, zejména vůči sobě samému zvláštním přítelem světlé pravdy. Temnota kol něho rozšířená je mu mnohem milejší a v tom také spočívá důvod, proč jsem se, se svou vnitřní pravdou držel u jinocha poněkud zpět. Ostatně je v celém světě známou věcí, že děti jsou teprve všelikými nepravdami přiváděny k pravdě a to je také moudrost rodičů; neboť kdyby rodiče začli dětem hlásat hned pravdu, pak by z nich vychovali málo dobrého a mravného.

[VEJ 5.130.4] Před lidmi velmi lehkověrnými a pověrečnými se nemají konat zázraky, protože by je ihned oloupily o každou jiskru jejich beztoho slabé svobodné vůle! A pak by jim tato Má nová nauka z nebes o nic více neposloužila nežli jejich stará pověra; neboť slovům z nebes začli by hned podkládat zvláštní, božsko-magický účinek, nechali by je na sebe působit, začali by se ve všech věcech a postaveních zcela pasivně chovat a o veškeré jednání podle této nauky by se vůbec nestarali.

[VEJ 5.156.2] Praví farizeus: „No, ano, mají-li se věci tak, pak nelze proti tomuto tvému závažnému mínění podle mého přesvědčení zrovna mnoho namítat; jen jedno lze přitom těžko, ačli vůbec pochopit: proč Bůh, je-li někde jaký, nechává lidstvo na dlouhý čas vždy tak hluboko klesnout a konečně pak zase jednou probudí nějakého jasnovidce a proroka, jemuž je učinit lidstvo zcela oslepené opět poněkud vidoucím, ale přitom se nakonec stává sám obětí rozpoutaných divokých vášní zvrhlého lidstva. Bůh sice propůjčuje prorokům nepochybně zázračné síly, o nichž nyní již nemohu pochybovat; nakonec však prorok přece jen podlehne obyčejně hrubé pěstní moci lidí. Téměř většina mně známých proroků byla nakonec připravena násilně o pozemský život. Proč je tu tedy všemohoucí Boží Duch nechránil?

[VEJ 6.94.3] Až se zde lid určitého dne shromáždí a obvyklé staré tři obrazy božstev již zde neuvidí, pak věru nevím, jak věc dopadne. My bychom se ovšem zcela jistě velmi živě a nejpalčivějšími slovy vymluvili na tebe a co nejslavněji omluvili: ale kde ty, jako cizí cestující, v té době budeš? Můžeme se sice na největší štěstí vykázat zdejšími nejvýš váženými hosty, ale nakonec nám ani oni proti zdivočelému sprostému lidu mnoho nepomohou a tak bych tě jen ještě co nejsnažněji v zájmu dobré věci prosil o znovuzřízení aspoň ještě na krátkou dobu oněch tří soch, které je ti snadno možné. My pak s nejvděčnější myslí přijmeme zcela tvou nauku, také ji lidu podáme a tak učiníme tato tři božstva zde zcela postradatelná, o tom můžeš být úplně ujištěn; ale nyní najednou a rázem to půjde těžko, ačli to půjde vůbec!

[VEJ 6.127.1] Sotva jsem toto vyslovil, plula naše loď také již na tišinu, kde byla řeka velmi široká a také velmi hluboká. Sotva jsme se dostali po tišině as dvě jitra dopředu, uchopili oba naši plavci vesla pro plavbu po proudu a začli veslovat. JÁ jsem jim však řekl, že by to neměli nyní dělat!

[VEJ 7.37.1] (PÁN): „Že statky této Země jsou velmi nestejně rozděleny a že jsou bohatí a chudí, taková je již moudrá Boží vůle a Bůh dopouští tento poměr mezi lidmi také proto, že by bez něho lidé mohli těžko, ačli vůbec existovat.

[VEJ 7.72.9] Za substancí éteru je duchovní, tedy tvým smyslům neviditelný oheň, věčně vládnoucí síla, která vycházejte z Boha naplňuje věčně nekonečný prostor a neustále působí a tvoří. Bůh Sám je pak ve Svém Centru věčný Praduch a věčný Pračlověk a naplňuje věčně z Něho vycházející nekonečnost Svými velkými myšlenkami a ideami, které, naplněny Jeho láskou, stávají se Jemu rovným životním ohněm, Jeho moudrostí uspořádanými tvary a Jeho vůlí od sebe odlišnými a jakoby pro sebe trvajícími bytostmi, do nichž je vložena schopnost, aby se samy jako takové věčně dále rozmnožovaly, dále vytvářely a na žebříku věčného Božího Řádu se časem sjednotily a k bohopodobnosti vzestupovaly.“

[VEJ 7.77.9] On je ve své podstatě čistý duch a proto také mohl bezprostředněji zapůsobit, nežli by to byl s to učinit jiný, sebe probudiIejší člověk nedosáhnuvší ještě úplného duchovního znovuzrození. Avšak Já jsem to dopustil ne ke škodě tvé duše, nýbrž jen k jejímu velkému prospěchu. Proto, jak jsem ti již řekl, nic si z toho nedělej, že to začlo v tobě poněkud cize a nemile vypadat! Navštíví-li tě tento pocit ještě častěji, pak ve svém srdci jásej; neboť to ti ukazuje stále větší přiblížení se Království Božího v srdci tvé duše. - Porozuměl jsi tomu nyní dobře?“

[VEJ 7.82.1] (Hospodský:) „Když však za jakousi záclonou slyšel jeden pravý arci farizeus u lidu silné doporučení víry ve Spasitele z Nazaretu, předstoupil, vystoupil na malou tribunu a řekl: Kdo tu věří ve Spasitele z Nazaretu a říká, že je zaslíbeným Mesiášem, ten Je chrámem proklet“