Kapitola 1 | Biskup Martin |
Pozemský konec starého biskupa Martina a jeho příchod do záhrobí. 1. Biskup, který si velice zakládal na své hodnosti a rovněž tak i na svých ustanoveních, onemocněl jednou naposled. 2. On, jenž sám ještě jako podřízený presbyter1 líčíval v nejnádhernějších barvách radosti nebeské, on, jenž se často úplně vyčerpával líčením slastí a blažeností v říši andělů, aniž by zapomínal však vedle toho ovšem také na peklo a žalostný očistec, neměl ještě ani nyní, jako stařec téměř již osmdesátiletý, vůbec přání stát se vlastníkem tohoto svého často nanejvýš vychvalovaného nebe. Jemu by bylo milejší trávit ještě tisíc let pozemského života než nějaké budoucí nebe i se všemi jeho slastmi a blaženostmi. 3. Proto tedy náš onemocnělý episkopus2 vynaložil také vše, jen aby se opět pozemsky uzdravil. Nejlepší lékaři museli být stále kolem něho, ve všech kostelích jeho diecéze musely být slouženy mše za uzdravení a všechny jeho ovečky byly vyzvány, aby se modlily za jeho zachování a aby skládáním a zachováváním zbožných slibů namísto něho získaly mu plnomocné odpustky. V komnatě, kde nemocný ležel, byl zřízen oltář, u kterého musely být slouženy dopoledne tři mše za uzdravení; odpoledne museli se pak tři nejzbožnější mnichové ustavičně modlit z breviáře „krátký přehled“3 před vystaveným sanctissimem4. 4. On sám začasto zvolal: „Ó, Pane, smiluj se nade mnou! Svatá Maria, matko milá, pomoz mně, slituj se nad mou knížecí biskupskou hodností a milostí, kterou nosím ku poctě tvé a tvého Syna! Ó, neopouštěj svého věrného sluhu, ty jediná pomocnice v každé nesnázi, ty jediná oporo všech trpících!“ 5. Leč to vše nic nepomáhalo. Náš muž upadl do velmi hlubokého spánku, z něhož se již na tomto světě neprobudil. 6. Jaké různé „vysoce důležité“ obřady se dály s mrtvolou biskupovou zde na Zemi, víte, a proto se hned poohlédneme ve světě duchů, a uvidíme, co si tam náš muž počne. 7. Hle, již jsme tu – a vizte, také zde ještě náš muž leží na svém loži, neboť dokud je ještě teplo v srdci, neuvolňuje anděl duši od těla. Neboť toto teplo je nervový duch5, který dříve musí být duší úplně přijat, nežli může anděl s úplným odloučením započít. Neboť vše tu postupuje podle náležitého řádu. 8. Nyní však duše tohoto muže pojala již do sebe nervového ducha úplně a anděl ji právě uvolňuje od těla slovy: „Effatha“, to je „Povstaň duše, a ty, prachu, klesni pak zpět k zetlívání a rozpadnutí a skrze říši červů ve zpráchnivění skrze ně. Amen!“ 9. Nuže, hleďte, náš biskup již povstává, zcela tak, jak žil, ve svém úplném biskupském ornátě, otevírá oči a rozhlíží se udiveně kolem, ale nevidí kromě sebe nikoho, také ne anděla, který ho probudil. Krajina je jen velmi mdle osvětlena, jako za dosti pozdního večerního soumraku a půda se podobá suchému alpskému mechu. 10. Náš muž nemálo žasne nad tímto zvláštním nadělením a praví nyní sám k sobě: „Copak je to? Kdepak to jsem? Žiji ještě, anebo jsem zemřel? Byl jsem přece velmi nemocen a může být velmi snadno možné, že jsem již nyní mezi zesnulými! Ano, ano, proboha, už tomu tak bude! Ó, svatá Maria, svatý Josefe, svatá Anno, vy mé tři nejmocnější opory, přijďte, přijďte a pomozte mi do říše nebeské!“ 11. Nyní jistou dobu vyčkává, pátraje starostlivě kolem sebe, z které strany tito tři přijdou, ale oni nepřicházejí. 12. Opakuje své volání silněji a vyčkává, ale dosud nikdo nepřichází. 13. Volá totéž potřetí, hlasem ještě silnějším, ale po třetí marně. 14. Z toho je našemu muži nadmíru úzko, začíná již zoufat a praví ve stále zoufalejším rozpoložení: „Ó, probůh, Pane, pomoz! (To je však jen jeho obvyklé úsloví.) Copak je to? Třikrát jsem volal – a nadarmo! |
Kapitola 1 | Náhled v mobilu Impresum |