Pozemský konec starého biskupa Martina a jeho příchod do záhrobí.

1. Biskup, který si velice zakládal na své hodnosti a rovněž tak i na svých ustanoveních, onemocněl jednou naposled.

2. On, jenž sám ještě jako podřízený presbyter1 líčíval v nejnádhernějších barvách radosti nebeské, on, jenž se často úplně vyčerpával líčením slastí a blažeností v říši andělů, aniž by zapomínal však vedle toho ovšem také na peklo a žalostný očistec, neměl ještě ani nyní, jako stařec téměř již osmdesátiletý, vůbec přání stát se vlastníkem tohoto svého často nanejvýš vychvalovaného nebe. Jemu by bylo milejší trávit ještě tisíc let pozemského života než nějaké budoucí nebe i se všemi jeho slastmi a blaženostmi.

3. Proto tedy náš onemocnělý episkopus2 vynaložil také vše, jen aby se opět pozemsky uzdravil. Nejlepší lékaři museli být stále kolem něho, ve všech kostelích jeho diecéze musely být slouženy mše za uzdravení a všechny jeho ovečky byly vyzvány, aby se modlily za jeho zachování a aby skládáním a zachováváním zbožných slibů namísto něho získaly mu plnomocné odpustky. V komnatě, kde nemocný ležel, byl zřízen oltář, u kterého musely být slouženy dopoledne tři mše za uzdravení; odpoledne museli se pak tři nejzbožnější mnichové ustavičně modlit z breviáře „krátký přehled“3 před vystaveným sanctissimem4.

4. On sám začasto zvolal: „Ó, Pane, smiluj se nade mnou! Svatá Maria, matko milá, pomoz mně, slituj se nad mou knížecí biskupskou hodností a milostí, kterou nosím ku poctě tvé a tvého Syna! Ó, neopouštěj svého věrného sluhu, ty jediná pomocnice v každé nesnázi, ty jediná oporo všech trpících!“

5. Leč to vše nic nepomáhalo. Náš muž upadl do velmi hlubokého spánku, z něhož se již na tomto světě neprobudil.