[BM 129.20] Martin se nad tím tváří velmi zaraženě a po chvíli praví: „Zpropadená historie! To už vypadá předem zcela podivně! Ne, tedy také to jste viděli – a tito chytráčtí obyvatelé Slunce též! To je pěkné! Přátelé, to bude pěkně dopadat! Ale nyní je už vše jedno. Však mně slunce už na zemi způsobilo pořádné zapocení, a tak jím bude také tím méně šetřit nyní, kdy mám to štěstí, že jsem vstoupil in corpore spirituoso126 na jeho vlastní půdu. Proto jen vpřed, už to předem cítím, že to vše půjde!“

[RB 1.23.8] Vedle těchto nejkrásnějších nadělení (přichází) pak konečně také ještě nejsladší zoufalství a – jako finis coronat opus41 – ono příjemné, věčné zatracení v palčivém močálu! A hle, to vše z ‚Boží milosti‘! Výborně! Jen tak dále! Tak v kalu to mám rád! Ó, život je krásný!! Kdo jej vynalezl, jakým je, má jistě sám z něho šílenou radost!

[RB 1.97.16] Ty nyní velmi mocně bušíš do zákonů přírody a chceš mně učinit pochopitelným, že by musel být člověk omezeným oslem, kdyby je nedovedl dát vždy do služeb nějakému chlípně blaženému účelu anebo kdyby se to neodvažoval učinit pro nějaké bigotně hloupé blouznění. Já se tě však táži a pravím: Příteli, jakpak o tom rozumuješ? Vždyť velmi mnozí, kteří se přičiňují o stálé plnění němých přírodních zákonů, zabředávají po krátké chlípné blaženosti do všeliké tělesné a duchovní nevyléčitelné bídy, z níž je již takřka nemůže ani Bůh vyprostit! Hle, například mladý muž, velmi dbalý přírodních zákonů světa, spatří dívku, která přesmíru okouzlí jeho smysly. Pádí za ní jako posedlý a vynakládá vše, aby s ní uskutečnil silný požadavek přírodních zákonů. Podaří se mu, že dojde u dívky vyslyšení, ale (finis coronat opus) konec korunuje dílo hned po dokonalém splnění přírodního zákona na oné dívce. Hlásí se jiný ďábelsky zcela špatný, protivný a hrozně bídný, bolestný přírodní zákon, totiž zďábelštělý dodatečný zákon příjice (syfilis) se všemi jejími nevyléčitelnými ustanoveními! Spousta nejstrašnějších utrpení a nesnesitelných bolestí se řítí se satanskou zuřivostí k splnění prvého zákona chlípnosti a trýzní věrného splňovatele chlípně blaženého zákona způsobem, který by byl věru i pro nejhoršího ďábla příliš zlý! Léta musí nyní tento člověk pykat za příliš ochotné plnění prvého blaženého zákona následkem následujícího nejvýš neblaženého zákona! Jeho přirozenost se ochromuje, jeho duch se ponenáhlu usmrcuje a vlastní duše zatemňuje a převáří v sebetrýznitele!

[RB 2.181.2] Mikloš: „Přenechejme to vše jen Pánu! Já myslím, že nakonec bude již vše dobře.“ - Batthyány: „Ano, ano, to myslím také; nakonec bude vše dobré! Ale kdy tento konec přijde?! My se ho jistě dočkáme, protože budeme žít věčně, leč nit věčnosti je strašně dlouhá a milníky jsou na této věčně niťové cestě událostí a stavů strašně daleko od sebe posunuty. Nad kterým z těchto nekonečně mnohých milníků napsal však Pán ono velké „Finis coronat opus“ (konec korunuje dílo), ví jen Jeho svatý Duch. My všichni dohromady víme však tolik jako nic. A proto lze našinci velmi dobře odpustit, přijde-li nutně při tom až příliš zřejmém lumpáctví krásné Minervy na ideu, že tento příběh mezi Kadem a tak zvanou Minervou asi těžko kdy ve věčnosti přijde ke konci.“

[VEJ 3.105.4] Po tomto prostředku zapuzujícím a usmrcujícím tento hmyz, byl nazván také hmyz sám, který ovšem neměl dříve jména, Scoro (=kůru) pi anebo pie (=pije) on (=on).

[VEJ 3.153.7] Praví STAHAR: „Je-li tomu tak, o čemž nechci ve své subjektivní sféře nikterak pochybovat, pak se však táži: Kam potom dáme Mojžíše, u kterého se přece také zcela kategoricky (určitě; vyd.) jasně praví: „Jehovu nemůže žádný člověk zřít a vedle toho život podržet!“? Zároveň nacházíme u Mojžíše přímý zákaz Jehovův tomuto velkému proroku, podle něhož si nikdy nemá nikdo představovat Boha pod nižádným sebe vznešenějším obrazem! Ty však pravíš, že Mesiáš podle výroku Davidova nyní kráčí Sám jako člověk in corpore (v těle; vyd.), tedy zcela ve formě?! Jak to potom dopadá s Božím zákazem v Mojžíšovi; co se má s ním stát?! Jeden tu musí být zavržen, bud Mojžíš anebo tvůj Mesiáš, neboť oba, Mojžíš i David patrně nemohou mít pravdu!