5. Kdo ve Mne živě věří, tomu jistě není cizí Má síla, dobrota a nejúplnější moudrost, a poznává a musí poznati, že Já mám zajisté nadbytek síly a moudrosti a tam, kde vzdělávám pole Já, dovedu z něho nepřítele jistě na věky zahnati; neboť Já a satan jsme ještě nikdy v jedné brázdě pluh nevedli! Rozum zištného světa, ježto je sám temný, nespatřuje žel nikde nic jiného nežli temnotu v očích těch, které vyučuje a vychovává Otec, se jeví vše zcela jinak, neboť vpravdě čistým a osvíceným je vše čisté a dobře osvětlené.

6. Těm však, kteří praví, že tomuto dílu, aby se mohlo považovati za dílo dané shora, chybí prostota, klid, rozhled a jistá hloubka v celkovém světovém názoru 2, budiž zcela krátce pouze řečeno, aby se napřed ve svém srdci přesně zkoumali, zda snad právě jim nechybí to, co postrádají v tomto slově. Ostatně dali zde posudek proto, aby jako evropští učenci přece jen také něco řekli o tomto díle, aniž vnikli do jeho úplné hloubky; neboť k tomu je zajisté zřejmě více třeba nežli sotva jediného zběžného přečtení jednoho oddílu tohoto díla.

7. Copak rozumí tací čtenáři prostotou? Já však myslím, že spis, který přes zcela nutnou, pro omezený lidský zrak tajemnou hojnost a hloubku toho co podává, je napsán tak, že mu mohou zcela dobře rozumět dokonce i děti, které dovedou jen trochu číst a nad abecedu a násobilku myslit, přece jen právem nepostrádá jisté prostoty. Obrazy a řeč však nevyžadují věčně nikdy prostoty Písma, nýbrž jen nadaného porozumění sebeprostšího srdce a snadného vyznání se v takovém Písmu; vše ostatní však – jako stará nemotorná řeč a několik tisíc let stará příslušná podobenství – je právě tak málo prostotou jako světský rozum světských mudrců. Co je tu podotknuto o žádoucím klidu a rozhledu a požadované hloubce v celkovém světovém názoru toho všeho je v tomto spise tím více, čím se toho kritizující rozum domnívá postrádat; neboť to, co srdci dodává klidu, musí zajisté samo mít klid v hojnosti. Rozumu to ovšem klidu dát nemůže, poněvadž rozum není schopen klid pojmout a proto v Písmu nemůže právě tak nějaký klid nalézt, jako nějaká řeka, dokud nedosáhla nejhlubší hlubiny mořské. Kdyby se však rozum světských mudrců dovedl pokořit a sestoupit ze své domnělé výše do prostoty plné životní komůrky srdce, pak by z tohoto klidu již také v tomto spisu nalezl onen postrádaný klid a nejúplnější rozhled právě v tomto klidu. Dokud se však rozum jako větrná korouhvička na špičce věže pozemské moudrosti neustále na všechny strany sem a tam otáčí všelikými větry pochybností, nemůže ovšem nikde nalézt klidu, kterého nemá sám, a tedy také ne onoho navyklého rozhledu, kterého používá na své větrné výši.