12. Hle, vše, co jsem ztratil já, to jste ztratili také skrze mne vy, protože jste skrze mne a se mnou zhřešili až na jednoho, jehož nejsem již hoden nazývati svým synem, který zůstal v hojnosti milosti a v hojnosti požehnání ve vší moci a ve vší síle čistý a spravedlivý před vševidoucíma očima přesvatého a předobrého Otce, Jeho Lásky a jeho Ducha.

13. A jest to můj milovaný Ábel, kterého však nám přespravedlivým Pán také vzal, protože ho mé oči již nikde nevidí, jistě proto, abychom já a vy všichni skrze mne pocítili co to znamená padnouti z milosti věčné lásky do přísné spravedlnosti Páně hříchem lehkomyslné neposlušnosti vůči Jeho tak přelibým zákonům lásky a vůči tak snadným přikázáním milosti

14. Ó, děti, dobře uvažujte o všem tom, co jsem vám nyní řekl a zkuste a přesvědčte se samy, zda jsem k vám mluvil pravdu a pak přijďte a posuďte samy, o jaký čas jde, - zda máme z převeliké lítosti plakati a truchliti, či zda můžeme nalézti ještě něco, co by mohlo vaše srdce potěšiti!

15. Ano, mé děti, jen jedinou radost nám věčná Láska svatého Otce nechala jako dar Své velké milosti – a z toho se můžeme a máme těšiti - , a to jest ona velká milost lítosti a smutku!

16. Hleďte, toto jediné nám Pán ještě ponechal: slzy lítosti a slzy smutku! Poděkujme Mu za to z celé hloubi našich srdcí!“

17. Ó, jak přešťastní jsme ještě, že nás Pán ještě tak hojně obdařil! Co bychom byli bez této milosti?!

18. Padněmež tedy v nejhlubším pocitu našeho zavržení k zemi a plačme a truchleme tak dlouho, dokud nepotekou již z našich očí žádné slzy a dokud nevrátíme Pánu, což Jeho jest, čehož jsme zcela nehodní, a dokud neučiní s námi podle Své nejsvětější spravedlnosti to, co jest a bylo od věčnosti Jeho svatá a vždy dobrá vůle!“

19. A hle, tu padl Adam i se všemi svými k zemi a učinil, jak to byl poznal skrze nepatrnou ještě podtrženou část milosti skrze tiché a skryté slitování věčné Lásky v Otci, a plakal a trpce naříkal i se všemi svými až na Kaina. Kain padl sice též k zemi jako ti ostatní, ale jeho oko zůstalo suché, zlobilo ho, že nemohl plakati též jako ostatní, a povstal a odešel. A když takto odcházel a upřeně se zahleděl na zelenou půdu, hle, tu pojednou zpozoroval plaziti se na zemi hada, i sehnul se a uchopil ho, na kusy roztrhal a jat zuřivostí a zlobou, požil jeho tělo a učinil je tělem svým.