[DB 1.8.3] A hle, Adam mlčel, přemýšleje o řeči Evině. A jakýsi vnitřní hlas, který byl svatý, ježto přicházel v něm z Božství, mu pravil: „Budete-li jísti ovoce tohoto stromu, zemřete!“ A Adam se toho velice ulekl, takže nemohl milované Evě ani odpověděti. (touhy umrtvit)

[DB 1.8.5] „Evo, Evo, co činíš? Hle, ještě nejsme požehnáni Pánem moci a síly a života! Hle, držíš ve své ruce plod smrti, odvrhni jej od sebe, abychom nezemřeli v nahotě před Pánem spravedlnosti!“

[DB 1.8.6] A hle, tu se ulekla ve své touze Eva vážnosti Adamovy a nechala plod smrti padnouti na zem. A její touha ji opustila a byla osvobozena od své touhy. A Adam nalézal velké zalíbení na osvobození ze smyček smrtonosné touhy Eviny. (touha po něčem ne dobrém je satan)

[DB 1.8.7] Avšak hle, touha Evou z jejího srdce vyobcovaná ležela nyní na zemi a moci soudící zloby Božství vzala na sebe podobu velkého hada, vzala plod smrti do tlamy vylezla na strom a ovinula všechny jeho větve a haluze od kořene až k vrcholu a pohlížela upřeně na Evu. A Eva to zpozorovala a pohlédla na hada, a také Adam to zpozoroval skrze Evu, ale hada ještě neviděl.

[DB 1.8.11] A nyní zpozoroval také Adam co se přihodilo pod stromem a zalíbila se mu převelice ona druhá Eva, a nepozoroval, že je to jen had. A hle, tu vzplál i on v touze své, v chuti k druhé Evě, vzal onen plod z klína Evina, stal se své lásce nevěrný a s chlípnou touhou požil zakázaného plodu z lůna Evina, a v požitku tom poznal sebe jako prvého, jenž se velkou marnivostí svého slepého sobectví ztratil v Říši Světla věčné Lásky a padl do moře hněvu věčně neúprosně usmrcujícího Božství

[DB 1.8.12] A hle, jakmile se takto poznal on a zaslepená Eva skrze něho, tu vyvstala v něm velká lítost za základu jeho srdce, a Eva se styděla pro svou zpozorovanou nahotu Adamovu a byla od hlavy až k patě zděšena a nahotu svou pokryla listy fíkovými. A také Adam sáhl po listech, aby pokryl nahotu svou, a skryl se v jeskyni a ronil slzy velkého bolu, a Eva skryla za trní a truchlila mocně nad vinou, že svedla.

[DB 1.9.1] A hle, tu věčná Láska mocí a silou Svého slitování sejmula ruku moci a ruku síly se Svých očí vše osvěcující milosti, a světlo milosti vniklo ve své podstatě do jeskyně kde Adam plakal a za trní, kde Eva truchlila.

[DB 1.9.2] A slzy Adamovy byly uchovány v lůně země a slují „thummim“, aneb kameny, z nichž obrazně vyzařuje světlo sedmi Božích duchů, a staly se pevnými světlem milosti z tepla Lásky, přiměřeně k jeho lítosti jako trvalý památník osvěcující moudrosti a byly rozptýleny po celé Zemi na potěšující znamení příštího znovuzrození, kterak toto znovuzrození má být jako tyto slzy Adamovy způsobilé k přijetí a k dílčímu nejkrásnějšímu navrácení velkého světla z moře milosti a slitování věčné Lásky a má odolati každému těžkému pokušení světa.

[DB 1.9.3] A slzy truchlící Evy byly uchovány za trním v zemi a byly zbarveny jako její přiměřené uzardění zneužitím posvěcené Adamovy lásky v ní.

[DB 1.9.5] A nyní slyš také tajemství, které musí býti pochopeno kvůli rouhající se pýše dětí světa! A hle, dva květy byly oplodněny nevinně přiměřenou slzou Evinou a za všech bouří dob během velkých válek Jehovy s národy Země zachovaly věrně své požehnání věčné Lásky, a v době rozvázání milosti shora oživily ženu Abrahamovu na vzor velkého díla slitovné Lásky a oživily ženu Zachariášovu ke skutečnému vyplnění největšího ze všech skutků slitovné Lásky věčného Boha.

[DB 1.9.6] A nyní obrať své oči opět k Adamovi a Evě a hledej je skrytě se Mnou a dívej se, kterak Já, věčná Láska, jsem je nalezl nahé, opuštěné, plačící a truchlící v náležité lítosti a v náležitém studu a vyvolal jsem Adama a vyvedl Evu.

[DB 1.9.10] Neboť hle, plameny hněvu rozlíceného Božství se řítily k zemi rychleji nežli blesky, pronikly až do jejího středu a vznítily ji ve všech a na všech místech a koncích, a stravující plameny šlehaly až na Měsíc, až na Slunce, - ano zachvacovaly všechny Hvězdy! A hle, tu byla celá, nezměrná nekonečnost ohnivým mořem, a hrozné hřmění dunělo všemi nekonečnými prostory, a Země řvala a všechny Hvězdy křičely hlasitěji nežli všechny hromy, tísněny příliš velkou bolestnou úzkostí věčného ničení, a jejich velké hlasy a strašně duníce ozývaly se z nekonečných hlubin zloby Božství a tyto hlasy volaly:

[DB 1.9.11] „Velký, vznešený Bože, zmírni Svůj velký hněv a uhas ničící plameny Tvé spravedlivé zloby a ušetři nevinných ve Své svatosti. Neboť ohnivá zloba Tvého hněvu zničí spravedlivé a zničí věčnou lásku v Tobě a Tebe Samého zajme v Tvé převeliké moci a síle svatosti!“

[DB 1.9.12] A viz a slyš otevřenýma očima a otevřenýma ušima, co tu pravilo hněvem rozlícené Božství; leč této řeči nerozuměl nikdo jiný, nežli jedině věčná Láska, která v době výbuchu hněvem rozlíceného Božství chránila nově stvořenou lítost projevující dvojici na řvoucí zemi a zabránila velkému plameni hněvu a zloby uchvátiti místa lítosti Adamova a místa smutku Evina velkou mocí a silou Svého milosrdenství.

[DB 1.9.14] „Co Mně prospěje řvaní a zuření Země, co pláč Měsíců, co nářek Sluncí a co žalostný křik Hvězd?! Neboť jsem Samo, opuštěno Svou láskou, která Se Mně stala nevěrnou a vzdálila Se ode Mne dolů k Zemi, k vývrhu zloby, rozdvojená! Co si počnu bez Ní? Proto zbořím ze základu všechna její díla a zničím vše, aby tu nebylo nic, co by snad mohlo Mou Lásku ode Mne do všech příštích věčností odtáhnouti a vzdáliti! A Já zůstanu Bohem, Jediným, do všech věčností věčností, jako, jsem byl od věčností věčností, a ty zpuchřelá budovo stvoření Mé zesláblé lásky, zřiť se v nicotné trosky v niveč, abych nalezl opět Svou Lásku a učinil Jí mocí a silou Své věčné svatosti opět silnou. Amen!“

[DB 1.9.17] A nyní pohleď a poslyš dále, co tu slitovná Láska pravila a učinila. Poslyš slova Lásky v její moci, a pohleď na veliké skutky milosrdenství v jeho síle, a poslyš a chápej dobře slova, která zněla takto:

[DB 1.9.18] „Velký, Všemohoucí Bože vší moci, vší síly a vší svatosti! Stáhni zpět Svůj velký hněv a uhas Oheň Své vše zničující zloby a vyslyš v klidu Své svatosti slova Své věčné Lásky, která jest jedině život v Tobě, věčná jako ty mocná a silná jako Ty z Ní a Ona z Tebe a nenič život v Ní a Sebe skrze Ní, nýbrž dej vzejíti milosti za právo, a dej ať Ti Láska učiní zadost, a žádej smíření za Svou zraněnou a uraženou svatost a Tvé lásce nebude žádná oběť příliš velkou, kterou bys od Ní žádal k věčnému usmíření Své svatosti!“

[DB 1.9.20] „Já vložím všechnu vinu na tebe, jako trosky světa na Zem a Ty zahladíš hanu Mé svatosti, která je věčným poutem mezi Mnou a tebou! A hle, Já zlořečím Zemi, aby žádná skvrnka nepotřísnila Mou svatost a nestal Se jako Ty nesvatým Bohem, a toto zlořečení budiž zůstaveno Tvé vině, kterou musíš na Sebe vzíti a pro Mou svatost zahladiti a zemi Svou krví smýti od kletby hanby skrze hřích Adamův!“

[DB 1.9.21] A viz slyš a chápej dobře, co poté odpověděla Láska řkouc takto: Velký, přesvatý Bože vší moci a síly! Staň se podle Tvých slov!“

[DB 1.9.22] A hle, tu pojednou vyhasl všechen oheň na Zemi a ve všech tvůrčích prostorách! A trosky rozbořených Sluncí, Zemí a Měsíců byly opět mocí a silou Božstvím vyslyšené Lásky sloučeny a uspořádaly se opět tak, jako byly uspořádány na počátku svého vzniku, podržely však na věčné znamení nezahladitelné stopy svého tehdejšího úplného rozboření podobné jizvám věčné Lásky, která později ve velkém Čase časů za všechny krvácela na kříži.