Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 192 Robert Blum, Kniha 2

Minerva před branou. Peprné setkání s Helenou.

1. Robert: „Úplně dobře, úplně dobře, tvá rada je u Boha opravdu velmi dobrá. Člověk však hned vidí, že nejsi, nejmilejší Kado, Evropan, protože neboť Evropané, mne nevyjímaje, nejsou schopni tak zřejmě moudrého názoru. Ale teď jen tiše, protože už velmi rychle přichází do naší blízkosti. Ale nádherný šat má dosud na sobě, i nepravý meč z plechu a lepenky! Také ze své neobyčejné krásy ještě nic, jak se zdá, nepozbyla! Opravdu, musí se doznat, že co se týká její podoby, nelze si skutečně nic krásnějšího představit! Je opravdu nesmírně krásná a půvabná! Mohlo by se téměř tvrdit, že by milému Božství nebylo ani možno povolat v jsoucno ještě větší zosobnělou krásu! Ale já myslím, že se její postava nesmí příliš vychvalovat, mohla by se tím stát ještě ješitnější a pyšnější, než beztoho už je.“ - Kado: „Ano, ano, vůbec o ní a s ní nemluv, jinak se jí tak snadno nezbavíme!“

2. Praví za zády Kadovými již Minerva: „Správně, ty tneš vždy do živého! Ó, ty lapáčku! Ty chceš druhé učit, jak by se mne co nejdříve zbavili, jako bych se snad někomu už někdy vnucovala! Na to mám zajisté v sobě příliš mnoho cti a jsem příliš pyšná, než abych byla schopna takového malicherného špinění. A ty, příteli Kado, se nemusíš už nijak obávat, že by ses mne snad těžko zbavil, neboť víš, že my se již známe hezky dlouho. Mám tě snad pojmenovat tvým pravým jménem?!“

3. Kado: „Mlč, jinak zakusíš hned novou malou zkoušku mé tobě již známé zdvořilosti! Támhle je zavřená brána. Zda tě někdo pustí dovnitř?! Neboť ty přece snad také patříš tam dovnitř, kde je jistě lépe, než zde mimo zavřenou bránu.“ - Minerva: „Vyliž mi! Já dělám, co chci, a nikdy, co ty chceš! Rozumíš tomu?“

4. Kado: „Tomu úplně rozumím, protože jsi marnivá a pyšná, a tedy také dost hloupá! Jak bys tu mohla chtít a činit, co by ti mohlo navěky opravdu prospět? Ostatně však pozoruji, že od té doby, co ti byl doručen onen proslulý meč velkého hrdiny Kolofuntia Bratta (který s ním prý zcela šťastně bojoval proti komárům), nepřibylo ti nijak na zdvořilosti, nýbrž jen zcela výrazně poklesla. Neboť poroučet takovým lidem, jako jsme my, a navíc v přítomnosti nejmilejší, nejkrásnější, nejněžnější a co nejnádherněji vyzdobené nebeské dámy, abychom ti vylízali tu část těla, kam tvůj milý jazyk zdaleka nedosáhne – to je a zůstane, řečeno na rovinu, hrubé jako pytel! Kdyby se takové slovo vychrochtalo z huby nějakého vepře, dal by si to člověk líbit; neboť od vepře nelze zřejmě očekávat nic lepšího. Ale slyší-li člověk tento nejvýš nejemně znějící výrok z tak měkce a krásně utvářených úst nejkrásnější ženské duchovní bytosti, pak je opravdu velmi nepříjemně dojat. Měla-li bys s námi asi ještě něco mluvit, pak tě prosím o trochu vybranější a lepší výrazy! Neboť nechceš-li již vzít ohled na mne, pak vezmi ohled na naši zde přítomnou, nejvýš něžnou, pravou nebeskou dámu!“

5. Minerva: „Jdi mi pryč s touto Lerchenfeldkou! To by byla vzácná nebeské dáma! Tato nejsprostší ‚proletariertrud‘ (proletářská dračice)? Před ní mám mít dokonce ještě úctu? Já, prvá bytost v celé nekonečnosti! A ona, to poslední z nejvýš lumpácky proslulého Lerchenfeldu! No, no! Ty máš pěkný pojem o nebeské dámě, když tuto vídeňskou ‚Mistbratkel‘ (prkno u korby na hnůj) považuješ za, pravím, nebeskou dámu! Gratuluji, gratuluji! Ty jsi to ve svém nebi přivedl se svou moudrostí opravdu již velmi daleko!“

6. Zde ji přeruší zlostí téměř celá rozpálená Helena: „No, ty pyšná mrcho! Víš snad o mně ještě něco horšího, ty z celé nekonečnosti slátané prase! Hleď jen, aby ti ta celá nekonečnost nebyla příliš těsná! Ne, to se mi nelíbí! Tato arci mrcha ze všech stálic se chce do mne pouštět! No, počkej, to sis již přišla na pravou! Já ti tvou nadvakrát uhlazenou oslí kůží již trochu naklepu, protože tě tak příliš svrbí! Ty myslíš, krásná ‚smetano‘ z pekelné hovězí polévky, že tě snad neznám!! Ó, tu buď zcela bez starosti, ty nejšpinavější podšívko liguoriánských kalhot. Hle, hle, starý jezuitský kapesník mne chce nazývat ‚proletářská dračice‘!? Teď jen koukej, abys přišla brzy dále, jinak ti ukáži, kde věční Boží tesaři nechali díru pro tebe!“

7. Robert: „Ale, prosím tě, má nejspanilejší Heleno, má nejnádhernější, Bohem Samým v nebích mi daná ženo, nerozhorluj se! Byla by věčná škoda tvých nádherných, překrásných úst. Hleď, s touto domnělou Minervou nepořídí ani Bůh Sám nic, co bychom pořídili teprve my!? Jednou je takovou, jakou je! Ty víš, že na bodláčí nerostou datle a na hloží ne fíky! Nech ji tedy mluvit, co chce, neboť její hlas do našich uší opravdu neproniká a ještě méně tedy do našich srdcí!“

8. Helena: „Ano, ano, to vím dobře. Ale také vím to, že člověk, jako poctivý křesťan musí ďáblovi zacpat hubu, otvírá-li ji příliš široce! Pohleď, teď je hezky zticha, protože vidí, že nemůže být nikdy hrubší než našinec! Ne, ať však jen také ještě jednou cekne, potom jí zazpívám řádnou lerchenfeldskou písničku, že jí bude mít pro všechnu věčnost dost! Ne toto ‚Giftpratl‘ (jedovaté prkýnko) od svatého archanděla Michaela mne teprve pozná! Věru, kdyby náš milý Pán Bůh a nebeský Otec prokázal někdy milost této noční stolici Petrově, pak bych mohla dokonce Jemu říci do očí jednu hrubost za druhou. Ta je již dávno pro peklo příliš špatná! Proto ji také ostatní ďáblové mezi sebou již nijak nesnesou! Musela však být také sem povolána!?“

9. Praví Kado Minervě, hněvem se chvějící: „Nuže jsi již se svým slovníkem hrubostí u konce, že na důstojné poklony, které ti právě přicházejí od milé Lerchenfeldky, nedovedeš dát stejně hodnotnou odpověď? Mně se zdá, že jsi nalezla mistryni a nyní svým mlčením doznáváš, že Lerchenfeldka má pravdu!“ - Minerva: „Prosím tě, jen mně už nemluv o této ‚Galgenschnur‘ (šibeniční šňůře), neboť já jsem jí užila!“

10. Přerušuje ji Helena: „Hleď jen, abys přišla dál, jinak je nazbyt ještě komárů a španělských cvrčků! Znáš tento lerchenfeldský salát? (Ukazuje obě pěsti Minervě) Já ti říkám, jestliže hned neodejdeš, pak ti dám takovou malou ‚Tagwacht‘ (zatroubení úsvitu) přes tvou usmrkanou velkou hubu!“ - Robert: „Ale, prosím tě, Heleno, proboha! My přijdeme místo do čistého Božího nebe dokonce ke ‚Schmierseppel‘ (kolomazníku Pepkovi) do Obrlerchenfeldu! Považ přece, jak jsi jako pravý Boží miláček ležela na svatých prsou Samého Pána a všechnu milost od něho nasávala a nyní jsi tu, až na tu trochu lepší němčinu opět dokonalou Lerchenfeldkou!! Pohleď, to musíš zcela odložit, jinak se ti brána ještě dlouho neotevře!“

11. Praví Helena: „No, myslím, že je ti to snad dokonce líto, že jsem tomuto věčně zahnojenému dobytku řekla pár pravd do očí?!“ - Robert: „Ne, má nejmilejší Heleno, to jistě ne! Ale je mi líto tvých úst, která se již stala zcela nebeská, že by teď chtěla přejít opět do čisté oberlerchenfeldštiny, když už mluvila dokonce s Bohem a dala mně v lásce mnohé opravdu nádherné poučení. A to právě zde, u nejvýš významných dveří Království Božího k opravdovému věčnému životu!“

12. Helena: „Co! Ústa sem, ústa tam! Pravda musí jednou ven! Že se pravda také z nejkrásnějších úst zrovna co nejlépe nevyjímá, to je již něco starého, ať už to zní oberlerchenfeldsky anebo sasky! Ale, jak to přijde, že ty si pravdu právě z mých úst představuješ zle znějící, kdežto lež z rovněž velmi krásných úst oné věčné ďábelské Markétky jsi zrovna neshledal, jak se zdá, velice ošklivou!? Je-li ti tedy líto již mých úst, dají-li po lerchenfeldsku této z Boží milosti a milosrdenství věčné ‚Schnipferin‘ (tlučhubě) náležitou lekci pravdy, oč teprve víc, mnohem víc by ti mělo být pak líto oněch nejspanilejších úst, přes jejichž rty ještě nikdy nepřešlo ani jediné pravdivé slovo?! Řekni raději jí několik pádných důtek do očí a mne nech mluvit, dokud jsem jednou v proudu!“

13. Minerva: „Jsi konečně již hotova, ty hrubé neotesané modřínové dřevo!? Ty jsi ještě nikdy nestudovala zdvořilosti na nějaké vysoké škole! Neboť něco hrubšího ještě opravdu nikdy neproniklo mýma ušima.“ - Přeruší ji Helena: „Nu, jen hleď, abys nedostala ušní vřed! Přišla jsi mi snad příliš zdvořile!? Mám snad tvé hrubosti hned z celého srdce pokorně zastrčit jako nějaké zbožné dítě při jezuitské zpovědi, krmí-li je pan boží zástupce peklem a očistcem!? Počkej jen trochu! Povídám ti, nepůjdeš-li mně ihned z očí, nastane mezi námi dvěma škaredá podívaná! Proto ti říkám teď jednou provždy, abys hned vzala do zaječích, jinak by mohl tvůj krásný obličej dostat brzy jiný vzhled!“

14. Kado: „Buď jen klidná, Heleno a ty také příteli Roberte! Já si teď promluvím s Minervou docela sám a pokusím se s ní vyřídit něco velmi důležitého. Snad se mi podaří přivést ji opět o jeden krok blíže k Pánu. Ale musíte se zatím chovat docela klidně.“ - Robert: „Ano, bratře, udělej to. Byl bych teď už opravdu velmi rád, kdybychom se jí mohli brzy zbavit. Přichází od ní opravdové símě rozmíšky do těch, kteří se k ní příliš přibližují! Já myslím, že kdyby jí bylo možné přijít do Božích nebí, že by v nejkratší době pomátla všechny anděly. Také ti však přeji zároveň velmi mnoho štěstí k tvému zajisté nejvýš chvalitebnému úmyslu! Jenže pochybuji o nejmenším výsledku také tvé námahy; neboť tato bytost bude dobře činit jen z přinucení, ale jako úplně svobodná nikdy, věčně nikdy! Na to bych si troufal vsadit téměř svou celou blaženost.“

15. Kado: „Nebudeš asi mít sice zcela nepravdu; ale já bych se přece neodvážil vsadit na to svou blaženost. Věčnost je nekonečně dlouhá. A v této nekonečné časové a stavové posloupnosti mohlo by se přece jen ještě stát leccos, co dosud ještě žádnému duchu neprojelo myslí. Proto přijmeme za možné vše, co není zjevně v nejpříkřejším rozporu s Božím řádem. Ale sázet něco za to, zda je snad to či ono někdy možné anebo nemožné, bylo by nemoudré a znamenalo by to tolik, jako vkládat do samé božské moudrosti pochybnost. U Boha jsou všechny věci možné, proč také ne úplné obrácení satana!?“

Kapitola 192 Náhled v mobilu Impresum