Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 161 Robert Blum, Kniha 2

Zázračné proměnění duševní kůry mocí nejvyšší lásky. Robert dostává šat nesmrtelnosti a své nebeské jméno. Anděl Sahariel jako vůdce.

1. Když Robert, převelikou láskou ovládán, přijde rychle ke Mně a má téměř davidovsky (po způsobu Davida, 2. Samuel 6,14) rozpustilou radost z toho, že jeho Helena nalezla tolik milosti přede Mnou, tu mizí pojednou všechny ty náhrobky a místo nich vyvstávají mocná světla, podobná vycházejícím sluncím. A zvedají se v nejlíbeznějším pořádku, výš a výš se vznášejí, až se na vysoké nebeské báni v nejnádhernějších skupinách uklidní jako silně svítící hvězdy prvé velikosti.

2. Za chvíli naplněné úžasem všech přítomných přichází z výše snášejícím se letem velmi svítící duch a zůstává stát na témž místě, kde stála předtím ona známá pyramida, drže v pravici blankytně modrý, mnohými svítícími hvězdami posázený řasnatý šat.

3. Všechny nově příchozí překvapí tato událost tak, že se pro samou úctu odvažují sotva dýchat. I Robert, který teprve před málo okamžiky samou veselostí nevěděl téměř, co dělat, stojí nyní přede Mnou zcela ochromen a sotva se odvažuje jazykem pohnout, neřku-li teprve, aby se na něco dotazoval o tomto zjevu. Jen Helena, sice také plna úžasu, si dodá odvahy a táže se Mne, co toto má znamenat.

4. A Já na to pravím: „Podívej se, má dcero, toto vše pochází z těla tvého Roberta. Hle, tamten anděl shrnul to v roucho a na Můj rozkaz přinesl ho nyní jakoby z nebes Robertovi. K dosažení tohoto hlavního účelu jsi však také ty nyní velmi mnoho přispěla. Neboť velká moc lásky tvého srdce pomohla velice rozložit a očistit tělo. Proto jdi tedy nyní také k andělovi a přiveď ho sem, aby před Mýma očima odevzdal a oblékl Robertovi ono nebeské roucho, neboť to je již pravý šat pro věčný život.“

5. Helena tímto zjevem a ještě více Mým vysvětlujícím návrhem celá vzrušená spěchá rychle k svítícímu andělu a prosí ho, aby se ráčil s ní odebrat ke Mně. A anděl se také ihned s ní odebere ke Mně. Když přijde ke Mně, učiní co nejuctivěji hlubokou poklonu a s nejvýš vlídnou tváří odevzdá šat láskou a úctou téměř se rozplývajícímu Robertovi, jenž se však také již v okamžiku, kdy mu anděl odevzdává šat, spatřuje již oděn.

6. Když Robert nyní takto oděný šatem nesmrtelnosti stojí přede Mnou, táži se ho: „Nuže, příteli a bratře Roberte-Uranieli, jak se ti líbí toto roucho? A jak ti vůbec připadá toto proměnění? Praví Robert-Uraniel: „Pane, Ty jediný, nejvyšší a nejčistší láskou naplněný svatý Otče! Já jsem sem tam již na Zemi, ovšem jen zcela tupě, pociťoval, že v době čistšího života jsou mnohdy okamžiky, které oněmují jazyk člověka; ano, i myšlenky utichnou a nemohou se při leckterých podivuhodných událostech pohnout ani o vlas dále; a kdyby o tom člověk chtěl také něco říci, nenalézá slov. Nastávají-li však již i na souzené Zemi tyto okamžiky, jejichž mimořádnost musí ubohému hříšníku uzavřít ústa, oč mnohem více musí tomu tak být v říši duchovní, kde takřka jeden mimořádný div zatlačuje druhý! Proto mně, Pane, zajisté odpustíš, že jsem zde pro příliš velkou radost a lásku k Tobě téměř zcela neschopný řeči. Tato až příliš svatá, nejvýš vznešená věc přišla příliš náhle, než abych se mohl nad tím ihned vzpamatovat. Ale dopřeješ-li mně, ó nejsvatější Otče, malou chvíli k nutnému vzpamatování se, pak svedu o tom přece snad rozumnější slovíčko.“

Kapitola 161 Náhled v mobilu Impresum