5. Helena tímto zjevem a ještě více Mým vysvětlujícím návrhem celá vzrušená spěchá rychle k svítícímu andělu a prosí ho, aby se ráčil s ní odebrat ke Mně. A anděl se také ihned s ní odebere ke Mně. Když přijde ke Mně, učiní co nejuctivěji hlubokou poklonu a s nejvýš vlídnou tváří odevzdá šat láskou a úctou téměř se rozplývajícímu Robertovi, jenž se však také již v okamžiku, kdy mu anděl odevzdává šat, spatřuje již oděn.

6. Když Robert nyní takto oděný šatem nesmrtelnosti stojí přede Mnou, táži se ho: „Nuže, příteli a bratře Roberte-Uranieli, jak se ti líbí toto roucho? A jak ti vůbec připadá toto proměnění? Praví Robert-Uraniel: „Pane, Ty jediný, nejvyšší a nejčistší láskou naplněný svatý Otče! Já jsem sem tam již na Zemi, ovšem jen zcela tupě, pociťoval, že v době čistšího života jsou mnohdy okamžiky, které oněmují jazyk člověka; ano, i myšlenky utichnou a nemohou se při leckterých podivuhodných událostech pohnout ani o vlas dále; a kdyby o tom člověk chtěl také něco říci, nenalézá slov. Nastávají-li však již i na souzené Zemi tyto okamžiky, jejichž mimořádnost musí ubohému hříšníku uzavřít ústa, oč mnohem více musí tomu tak být v říši duchovní, kde takřka jeden mimořádný div zatlačuje druhý! Proto mně, Pane, zajisté odpustíš, že jsem zde pro příliš velkou radost a lásku k Tobě téměř zcela neschopný řeči. Tato až příliš svatá, nejvýš vznešená věc přišla příliš náhle, než abych se mohl nad tím ihned vzpamatovat. Ale dopřeješ-li mně, ó nejsvatější Otče, malou chvíli k nutnému vzpamatování se, pak svedu o tom přece snad rozumnější slovíčko.“