6. Když Robert nyní takto oděný šatem nesmrtelnosti stojí přede Mnou, táži se ho: „Nuže, příteli a bratře Roberte-Uranieli, jak se ti líbí toto roucho? A jak ti vůbec připadá toto proměnění? Praví Robert-Uraniel: „Pane, Ty jediný, nejvyšší a nejčistší láskou naplněný svatý Otče! Já jsem sem tam již na Zemi, ovšem jen zcela tupě, pociťoval, že v době čistšího života jsou mnohdy okamžiky, které oněmují jazyk člověka; ano, i myšlenky utichnou a nemohou se při leckterých podivuhodných událostech pohnout ani o vlas dále; a kdyby o tom člověk chtěl také něco říci, nenalézá slov. Nastávají-li však již i na souzené Zemi tyto okamžiky, jejichž mimořádnost musí ubohému hříšníku uzavřít ústa, oč mnohem více musí tomu tak být v říši duchovní, kde takřka jeden mimořádný div zatlačuje druhý! Proto mně, Pane, zajisté odpustíš, že jsem zde pro příliš velkou radost a lásku k Tobě téměř zcela neschopný řeči. Tato až příliš svatá, nejvýš vznešená věc přišla příliš náhle, než abych se mohl nad tím ihned vzpamatovat. Ale dopřeješ-li mně, ó nejsvatější Otče, malou chvíli k nutnému vzpamatování se, pak svedu o tom přece snad rozumnější slovíčko.“

7. Pravím Já: „Nuže, dobře, jdi tedy za tímto andělem! On ti nyní ukáže toto celé muzeum jako skutečně opravdové muzeum. Nakonec však přijď opět sem a řekni všem, co vše uvidíš a uslyšíš v tomto velkém muzeu. Abys však byl tím spíš s touto prací hotov, budeš kráčet po boku tohoto Mého anděla pohybem opravdu duchovním. Tento pohyb je však ona rychlost, o níž jsi již často mluvil na světě. Nazýval jsi ji myšlenkovým letem. (Obraceje se k andělu) „Saharieli, pohleď na svého bratra Uraniela! Proveď ho těmito divy jeho duše a ukaž mu také jeho prvou zem, z níž jsi vyšel také ty! Budiž a staň se!“