Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 191 Robert Blum, Kniha 2

Odchod k velkému sálu zdokonalení. Robert a Helena jdou podle zaslíbení vpředu a za nimi Kado. Všichni tři před uzavřenou nebeskou branou. Minerva opět vystupuje.

1. Všichni se nyní ubírají rychle v Mé vůli. A Robert-Uraniel přichází a praví: „Pane a Otče, vše je uspořádáno podle Tvé vůle, podle Tvého svatého řádu.“

2. Pravím Já: „Pojďme tedy tam k Východu, kde ve zdánlivě velké dálce spatřuješ dva mocné sloupy. Je tam čtvrtý velký sál zdokonalení, kde teprve začíná vlastní nebe pro sféru tvé lásky a tvého poznání. Vezmi zde svou ženu, abys vešel z Mé zvláštní lásky k tobě, jako dokonalý do říše tvé lásky a tvého poznání. Staň se tedy!“

3. Po těchto Mých slovech obejme Robert-Uraniel vší láskou Helenu a prosí Mne, abych připouští-li to Můj řád, vešel ihned po jeho boku, a to mezi ním a Helenou do velkého sálu zdokonalení. Já však mu pravím: „Musíš začít kráčet svobodně, jinak bys potřeboval stále vodítka! Já však budu již beztoho ve velkém sále přítomen, až do něj vstoupíš. Proto se tedy o Mne nestarej a nemysli, zda jsem zde, či tam. Neboť kamkoli se ke Mně odebereš s láskou, tam budu u tebe, ježto tvá láska ke Mně jsem Já Sám. A Já jsem přítomen všude tam, kde je v nějakém srdci v náležité hojnosti pravá a čistá láska ke Mně. A tak tedy jdi napřed a otevři nám všem úplně bránu do říše zdokonalení tvého srdce.“

4. Tu učiní Robert přede Mnou hlubokou poklonu a poté se ihned vydá na cestu. Kráčí dobromyslně se svou Helenou, která se ho cestou dotazuje, jak mu to zde, v království Božím, vlastně připadá, zda se cítí již docela jako doma, anebo zda mu častěji připadá, jako by byl v cizině. Praví poté Robert-Uraniel: „Ovšem, že mně to připadá mnohdy velmi cizí, zejména nejsem-li opět zcela doma. Nyní, po tvém boku, nejmilejší Heleno, mně to však připadá přece méně cizí než předtím po boku Saharielově. Jen ty zjevy, které přicházejí a brzy opět zanikají, zdají se mi být přesto, že jim velmi dobře rozumím a že je chápu, stále ještě velmi divné, protože se objevují často tak zcela nepřipraveně. Ale to nyní nic nevadí, již jsem si na to zvykl. Ale nyní je také již brána zde a je zavřena! Co teď?!“

5. Helena: „No, pokusíme se ji ve jménu Páně otevřít. Vězí v ní zlatý klíč! Tedy zkusme to!“ Robert uchopí ihned zlatý klíč a začne jím točit napravo a nalevo. Ale velké dveře se nechtějí otevřít. Točí opět a silněji než předtím, tlačí vší silou na obě dveřní křídla, ale marně. Jeho síle se nepoddávají.

6. Nad tím je Robert poněkud stísněn a praví své Heleně: „Hle, má milovaná ženo, tu je zase jedna živá odpověď na tvou otázku, zda mně to častěji nepřipadá, jako bych byl v cizině. Musím se ti zde otevřeně doznat, že se teď zase cítím velmi jako v cizině, ano, jako někdo, kdo je v nesnázi zcela opuštěn ode všech svých dřívějších přátel a pomocníků. Ohlédni se jen kolem a řekni mi, jestli můžeš sama v největší dálce za námi někoho spatřit. Mimo přítele Kada, který nás z vlastního popudu potichu následoval, neobjevuji ani duše, a tedy také žádného ducha. Co říkáš ty, můj anděli, k tomu zcela neočekávanému nebeskému příchodu. Praví Helena: „Je opravdu zvláštní! Mimo Kada nevidím také nikoho a brána se nedá otevřít! Já ti sama pomohu, snad to pak půjde!“

7. Robert se pustí do zlatého klíče a točí jím na všechny strany, zatímco Helena tlačí stále velmi silně na obě křídla. Úsilí hezkou chvíli pokračuje, ale bezvýsledně. - Když jsou oba již poněkud unaveni, praví Helena: „Víš, můj milovaný Roberte-Uranieli, nad možnost se nemůže nikdo cítit povinen ke skutku. Použili jsme již všech svých sil k tomu, abychom tuto nebeskou bránu otevřeli, leč nadá se naprosto otevřít, z čehož sotva můžeme být nějak viněni. Ať tedy zůstane ve jménu Páně zavřena! Mohli bychom sice ještě požádat o laskavou součinnost přítele Kada. Kdož ví, snad s ní dovede lépe zacházet než my dva.“ - Praví Robert-Uraniel: „Máš pravdu! To teď také ihned udělám!“

Kapitola 191 Náhled v mobilu Impresum