11. Robert-Uraniel se škrábe za ušima. A Kado praví: „Vždyť jsem ti předtím řekl, že to nepůjde! Neboť ačkoliv tu zrovna ještě nejsem příliš dlouho obyvatelem duchovní říše, přece jen vím, že tyto duchovní věci jsou mnohem tvrdošíjnější než pozemské. Spíš se dá hora na Zemi přesadit, než taková tvrdošíjná duchovní brána otevřít. Má rada by zde byla: s tou věcí vyčkat! Krajina je zde opravdu překrásná a zahrad a všelikých plodů je zde hojnost. Co chceme více?! Že naše určení nemůže záležet v tom, abychom seděli Pán Bohu Ježíši stále na nose, to zajisté právě tak dobře uznáte jako já! Podle toho nám bylo v království Božím vykázáno místo, kde nám bude třeba tak dlouho prodlévat, dokud nám tato velká nebeská brána nebude otevřena vyššími mocnostmi, neboť my nebudeme věčně nikdy s to ji otevřít. Co však učinit můžeme, bylo by po mém mínění to, abychom se zde drželi evangelické rady, která zní takto: ‚Hledejte a naleznete! Proste a bude vám dáno a tlučte a bude vám otevřeno!‘ Kdo ví, zda by brána před námi nebyla již otevřena, kdybychom se místo otáčení klíčem drželi této evangelické rady! Co myslíš, příteli, o této věci?“

12. Praví Robert-Uraniel: „Ano, ano, příteli, máš naprosto pravdu. Proti tomu nelze zcela nic namítat. Ale Pán mě zřejmě pobídll, abych šel rychle kupředu a odebral se sem a otevřel tuto bránu, protože nás za touto branou očekávají samé veledůležité věci. A teď jsem zde, očekávaje otevření nebe, a s branou nemohu nic pořídit! To je přece jen u Boha něco zvláštního! Ale buď jak buď, budu tvé rady následovat.“