15. Kado: „Moji nejmilejší přátelé, mluvíte mně ze srdce! To také Kristus jako Bůh a Pán nekonečnosti musel hluboko pociťovat a chtít, že tak často a velice horlil proti nádheře oděvu. A nosí také jako Pán nekonečnosti zde v říši všeho světla opravdu nejméně světlý, nejprostší šat. Já sám jsem největším nepřítelem každé nádhery šatu, ať už je na světě hmotný anebo zde v Říši ducha duchovní. Nádherná roucha v nebích, jimiž jsou oděni moudří andělé, jsou bezpochyby ony skvrny, které na nich spatřujete, Boží oko. Neboť kdesi v Písmu se praví: Také na andělech spatřuje tvé oko, ó, Pane, nedostatky! Proto vám dávám zcela za pravdu, že si ošklivíte své zde nevhodné nádherné nebeské roucho. Ale kde vzít teď jiné? Proto je podržte, dokud nebude možno obdržet jiné. Vidět nás zde nemůže zřejmě nikdo čtvrtý, protože tu není. My tři však víme, co máme o tom soudit. Proto ať vás také tyto zářící nebeské hadry nijak neruší. Nemají-li teď především ve vašich očích žádné ceny, pak je vše zcela dobré a správné; neboť v mých očích neměla nikdy cenu taková nebeská cetka. Ale co teď začneme před otevřením brány? Začneme prosit, hledat a tlouci?“

16. Helena: „Já myslím, že toho hezky chytře zanecháme! Nechce-li nám ji Pán otevřít, ať tedy zůstane po všechny věky uzavřena, Amen!“ - Robert: „Nemáš právě nepravdu, nejmilejší Heleno! Ale víš, když to člověk přivedl již jednou takřka až k poslední nebeské bráně, pak by si měl přece jen dát trochu práce, aby prošel také touto branou! Prosit není zrovna žádná hanba, hledat ještě méně, a co se nakonec týká zatlučení, pustím se ihned sám jako nějaký pozemský plukovní bubeník do obou křídel a udělám hřmot, že bude stát za to! Ne, ale to se mi teprve teď líbí! Předtím jsem již dělal, jako sám anděl nejrozsáhlejší nebeské pouti se Saharielem, a nyní stojím opět ve vaší společnosti jako naprostý vůl u hory! Ještě nám chybí jen ta pověstná Minerva! To by byla skutečně legrace slyšet ji zde pustit se do zavřené brány!“

17. Kado: „Nevolej vlka příliš často, sice sem přiběhne! Opravdu, nemýlím-li se, přichází již sem udělat nám návštěvu! Teď hleďme, jak se jí zbavit!“ - Praví Helena tímto zjevem zcela zaražena: „Ale ta musí mít jemný sluch! No, no, no, nejmilejší Roberte-Uranieli, to bude pěkná věc! Musel jsi však také zvědavě volat její jméno v našem beztoho neblahém postavení?! Ne, ne, to bude nyní krásná věc! Nakonec nás ještě všechny tři stáhne s sebou do nejspodnějšího – Bůh nás opatruj!“

18. Kado: „Á, o tom není řeči! To vlastně osudné záleží jen v tom, že se jí člověk tak hned zase nezbaví, je-li jednou zde!“ - Robert: „Ano, hleďme tedy zabránit, aby sem přišla; neboť tak velkou božskou silou a mocí jsme snad přece jen vyzbrojeni!“ - Kado: „Zkus to! Ale já myslím, že to nic nepomůže; neboť ona hned řekne, že také ona má nejplnější právo přijít před bránu Božího domu a žádat tu o vpuštění. Zda bude vpuštěna, to je ovšem jiná otázka. Ale v příchodu k bráně nemůže jí být zabráněno. Proto ji nechme zcela nerušeně jít dál a dělejme, jako bychom ji nepozorovali. Pustí-li se pak snad do nás, pak už jí dovedeme vypravovat něco, co jistě nebude ráda slyšet. Jen se k ní nesmíme chovat ani vlídně, a ještě méně rytířsky velitelsky, ale zcela lhostejně, což ona nejméně dovede snášet. Tak se jí nejdříve zbavíme, neboť já myslím, že ji tak dosti veskrz známe.“