Kado: „Tomu úplně rozumím, protože jsi marnivá a pyšná, a tedy také dost hloupá! Jak bys tu mohla chtít a činit, co by ti mohlo navěky opravdu prospět? Ostatně však pozoruji, že od té doby, co ti byl doručen onen proslulý meč velkého hrdiny Kolofuntia Bratta (který s ním prý zcela šťastně bojoval proti komárům), nepřibylo ti nijak na zdvořilosti, nýbrž jen zcela výrazně poklesla. Neboť poroučet takovým lidem, jako jsme my, a navíc v přítomnosti nejmilejší, nejkrásnější, nejněžnější a co nejnádherněji vyzdobené nebeské dámy, abychom ti vylízali tu část těla, kam tvůj milý jazyk zdaleka nedosáhne – to je a zůstane, řečeno na rovinu, hrubé jako pytel! Kdyby se takové slovo vychrochtalo z huby nějakého vepře, dal by si to člověk líbit; neboť od vepře nelze zřejmě očekávat nic lepšího. Ale slyší-li člověk tento nejvýš nejemně znějící výrok z tak měkce a krásně utvářených úst nejkrásnější ženské duchovní bytosti, pak je opravdu velmi nepříjemně dojat. Měla-li bys s námi asi ještě něco mluvit, pak tě prosím o trochu vybranější a lepší výrazy! Neboť nechceš-li již vzít ohled na mne, pak vezmi ohled na naši zde přítomnou, nejvýš něžnou, pravou nebeskou dámu!“ – Robert Blum, Kniha 2, Kapitola 192, Odstavec 4