Minervina satanská pokušitelská nauka: „Bůh je hrnčíř, já jsem oheň.“ Kadova bijící náprava a pohrůžka opovážlivé.

1. Tu se obrátí Kado k Minervě a praví: „Jak dlouho ještě budeš, satano, zneužívat naši trpělivost?! Ty tedy nechceš vůbec nic jiného, než jen špatné a zlé?! Hle, kdyby bylo všemohoucí a všedobrotivé Božství (před dávnými časy) stvořilo tak velký diamant, že by bleskový paprsek potřeboval k proletění dráhy od jednoho pólu k druhému milion pozemských roků a kdyby byl však k tomu také stvořil nejmenšího ptáčka kolibříka s určením, aby tento ptáček jednou za tisíc let přilétl k této diamantové kouli a jen jednou na ni narazil svým zobáčkem, pak by tento ptáček již dávno zničil tuto kouli tím, že by častým dotykem zobáčku dávno až do posledního atomu opotřeboval nevyslovitelně tvrdou hmotu koule. Na tebe bylo použito již tisíc takových údobí a ještě jsi zcela táž, jakou jsi byla na počátku všech časů! Žádný duch není s to pochopit jakou trpělivost to Božství stále prokazovalo a jaké cesty byly nastoupeny, aby tě očistilo. Ale dosud – ano, opravdu nesmírné k promyšlení – dosud marně. Já myslím, že by byl už jednou čas, abys přivedla svou celou bytost do onoho řádu, který ti byl Bohem již od věčnosti věrně a zřejmě naznačen.“

2. Minerva: „A co jsem tedy kdy udělala, co by bylo proti tvému Božímu řádu? Ty mluvíš stále o jistém Božím řádu a nemáš, jak se zdá, v podstatě ani sám tušení, co je vlastní Boží řád a v čem záleží. Představuji-li já jako vyloučená nečistá část ustavičný protiklad k čisté části Božství, a to nepohnutelnou tak, jako ve Své božské čistotě zůstává Božství Samo nepohnutelné, je to pak něco jiného než právě sám Boží řád ve svém celkovém rozsahu?! A co dělám, co by se mohlo označit před Bohem za bezpráví, tedy za něco špatného a zlého?! Je pravda, že jsem stále pokoušela lidstvo, zda ve své ctnosti pro Boha a Jeho lásku obstojí či neobstojí ve zkoušce ohněm. Obstálo-li, nuže, pak bylo s mým pokušením beztoho na věky věků konec, a neobstálo-li, pak mu mým pokušením nebylo dáno nic jiného než nová příležitost, aby se upevnilo v pravé ctnosti a učinilo odolným ve zkoušce ohněm.

3. Pyšného dělám ještě pyšnějším, aby se touto neřestí nakonec v sobě samém pokořil. Neboť nic neléčí tuto neřest lépe než právě její přemíra, když už ne v hmotném zkušebním světě, tedy jistě dřív či později zde, což známý Kado prožil asi na sobě! Rovněž tak smyslné kozly dělám ještě smyslnější a chlípnější, než jsou od počátku, a to tak dlouho, až se ve své neřesti až do posledního životního vlákna sami chytí a jejich náklonnost se jim stane největší trýzní a soužením, načež pak teprve z nejvýš vlastního popudu se obrátí k této neřesti zády a nastoupí cestu cudnosti a kráčí pak po ní dále. Již ve světě hmotném jsem položila smyslovým choutkám hranice jistými tělesnými nemocemi. A nepomáhají-li ani ty, mám již zde (v duchovním světě) ještě mnohem silnější prostředky, abych učinila duším tuto neřest nakonec jak jen možno protivnou.

4. A jako to dělám s oběma zde uvedenými zly, tak to dělám s každou neřestí. Jsem zdánlivým podporovatelem neřesti, to je pravda. Já vyzvídám na každém Jobovi. Ale ještě nikdy jsem neřest neodměňovala, ledaže neřestník byl ještě příliš málo neřestný, aby si neřest zošklivěl. Tu jsem se ovšem musela snažit neřestného všelijakým sváděním učinit ještě neřestnějším, abych ho dostala na vrchol neřesti, kde pak musel poznat neřest jako takovou, aby si ji pak zošklivěl a navěky se s ní rozloučil. Vždyť já a Božství sledujeme vždy stejný cíl, totiž očišťování stvořených duší, aby se staly schopnými nosit nestvořeného nejčistšího a nejmocnějšího Ducha z Boha.

5. Bůh je hrnčířem, já však jsem ohněm. Jako však nelze použít k vaření při ohni hrnec, který nebyl dřív sám v ohni zpevněn, tak také žádná duše není schopna snést oheň božské lásky dřív, dokud nebyla mým ohněm zpevněna a učiněna ohnivzdornou. Konám-li však, co musím konat, jak se můžeš i jen odvážit říct, že nežiji a nejednám podle Božího řádu (jemuž jsem já, jakož i všechny věci navěky podřízeny)?! Ano můžeš-li mně kdy dokázat, že jsem odměnila neřest, pak máš pravdu! Jsem-li však největší a nejneúprosnější trestatelkou nepravosti, pak je tvá řeč slepá a hlodá jen na kůře, zatímco nemůže spatřit jádro.

6. Či dovedeš si představit činnost z pouhého pozitivního pohybu? Zda nemusí noha občas odpočívat, tedy konat pohyb negativní, aby v (mezi) době mohla druhá noha konat pohyb pozitivní?! Jedna noha musí tedy konat hřích proti pohybu, aby právě z hříchu proti pohybu a z pohybu druhé nohy nastal dokonalý pohyb. Zda se nemusejí určité body a místa nacházet ve stavu klidu, tedy ve stavu hříchu proti pohybu, aby mohla být poutníkem dosažena?! Zda nemusí být noc, aby se vidoucí a se světlem spřízněný učil světlo oceňovat a světit?! Zda nemusí být aspoň zdánlivá smrt, aby jí byl proslaven život!? A co by byla blaženost pro ducha, v němž by nebylo pocitu možné neblaženosti?! Kdyby nebylo bolesti, jak by to dopadalo s blahým pocitem zdraví?! A kdyby nebylo aspoň zdánlivého zla, jak by to dopadalo s dobrem? Hleď, vše musí mít svůj protiklad, aby to bylo! A jsem-li já základem všeho protikladu, jak to, že jsem proti Božímu řádu!?“

7. Kado: „Má milá Minervo, aneb co jiného, kdybys měla takovou blahodárnou řeč o Božím řádu tvé satanské bytosti na univerzitní kazatelně na Zemi, a to ve Freiburgu nebo v Jeně, ve Stuttgartu anebo v Berlíně, vzbudila bys ne nepatrnou pozornost v těchto učených ústavech. Jenže by ti mohli přijít vstříc s poznámkou, že oni již vědí, že hrnec musí být dřív pálen, než je způsobilý k vaření, jako též, že při chůzi musí člověk vždy jednu nohu zvednout, aby přišel dále. Ale domníváš-li se, že jsi mne svou nynější řečí přivedla k náležitému přesvědčení o své bytosti, pak jsi udělala nanejvýš směšně silnou chybnou ránu! Neboť předně jsi ukázala, že jsi ještě nikdy nepoznala sama sebe, a tudíž také nemůžeš vůbec vědět, jaká jsi a jaký směr si máš sama podle Božího řádu dát, a za druhé neznáš mne nijak ani jménem, že si troufáš vyslovit přede mnou takovou hloupou věc!“

8. Přeruší ho Minerva: „Ty se jmenuješ Kado!“ - Praví Kado dále: „Ano, tak sluje můj kabát, který mám teď na sobě, ale já sám se jmenuji jinak! Řekni, jak tě může kdy napadnout, že Bůh chce polepšovat duši neřestmi anebo dopouští, aby se duše nahromaďováním neřestí na neřesti stávala čistá, silná a ušlechtilá a k nošení Jeho ducha silná? Hle, abych ti zcela krátce ukázal tvé bláznovství, táži se tě pouze, zda se stává šat lepším a dokonalejším tím, když někdo – pozemsky vzato – den ode dne dělá do něho novou trhlinu? Anebo zda se bílá sukně, která má již beztoho některé skvrny, stává čistou a bílou, přidávají-li se na ni vždy jen dále čerstvé, zcela jako uhlí a smůla černé skvrny, místo aby se vyprala v čisté vodě? Anebo stane se poškozený dům opět pevným a obyvatelným tím, když někdo, místo aby jej podporoval a vyspravil novým, dobrým materiálem, stále víc a víc strhává a ničí starý, beztoho zpuchřelý, materiál, a tím vždy víc a víc zvětšuje poškození domu? Anebo bude beztoho již velmi rozladěná harfa znít čistěji, jestliže ji někdo, místo aby ji čistě naladil, stále ještě více rozlaďuje a mimoto ještě strunu po struně odnímá a ničí? Stává se nějaký pokoj světlejší, jestliže někdo ucpává okno za oknem a v pokoji vždy ještě snad slabě kmitající lampička také ještě zcela zhasne? Vyjdou ze školy, v níž se neučí ničemu jinému než smilstvu, proklínání, krádeži, loupeži, plenění a vraždění snad nakonec čistí, něžní, mírní, čestní, dobří, milí a mravně vzdělaní lidé? A bude s nemocným lépe, přijde-li se mu na pomoc škodlivými a jedovatými léky a ranami a jinými násilnými tresty? Anebo stává se žebrák bohatším, vezme-li se mu ještě to málo, co si namáhavě vyžebral, místo aby se mu něco dalo?

9. Hleď, ty nejhloupější a nejslepější, deset tisíc příkladů bych ti mohl uvést, kde stačí jeden, abych ti více než zjevně vylíčil holý nesmysl tvé řeči. Ale stačí ty nemnohé příklady, z nichž pak snad přece jen poznáš, jak nejvýš hloupého ducha byla ke mně tvá řeč a zdánlivá nauka. Co jsi tím chtěla dokázat? Snad svou nevinu, protože jsi žádnou neřest nikdy neodměnila!? Nesmysl všeho nesmyslu! Řekni mně, jak by bylo možno mrtvým dát odměnu? Jak můžeš odměňovat kámen za nahodilou těžkou službu, kterou ti prokázal bez vědomí nějaké vlastnosti a síly, pouze svou přirozenou v něm tvrdě souzenou tíží? Anebo jakou odměnu můžeš dát pečenému ptáku za to, že se tebou dal chytit, usmrtit, upéct a sníst? Nesmysl všech nesmyslů!

10. Takovým způsobem tedy chceš nicméně tvrdit, že jednáš zcela podle božského řádu!? A ty chceš o sobě říct, že ty a Bůh sledujete stále jeden a týž cíl?! Ó, nejbídnější! Ty se chceš rovnat Bohu, anebo dokonce se stavět nad něho, jako bys byla téměř znamenitější než On! Hle, má milá, to je příliš zlé! To se nemůže budoucně nikdy trpět! Proto od nynějška bude i tvá zdánlivá svoboda opět velmi značně omezena, neboť ses teď těžce prohřešila na Božích právech a prohřešuješ se na Zemi slepě na nich svými sluhy Baala, kteří ve zlatě a stříbře předstírají, že slouží Bohu! A ty jsi sáhla na práva králů a jejich národů! A proto tě brzy zcela zahubí! A nezbude ti nic jiného, než že budeš žrát známé mláto s několika málo královskými a knížecími vepři (jimiž je třeba rozumět ony slepé stoupence tvé modlářské nauky, které jsi k tomu vychovala svou morálkou relikvií a zázračných pohádek). Kliď se tedy odtud, neboť tvá přítomnost se mi stala ošklivostí!!“