Peněz dychtiví žebraví mnichové u východu hrobky.

1. Robert jde nyní napřed. U vchodu hrobky však stojí dva mnichové s velkou peněženkou a žádají Roberta o spropitné pro ubohé duše v očistci. Robert se omlouvá a praví, že nemá peníze. - Mnichové se usmívají a zcela potají praví: „Ano, ano, holt zase o jednoho špinavce na světě více!“ - Nyní přicházejí k východu dynastové a jsou rovněž osloveni; nedávají však mnichům také nic, ovšem proto, že nic nemají. A mnichové praví: „Ano, ano! U těch musíme vždy přijít s prosbou písemnou, ale potom neobdržíme teprve nic, nejvýš přemoudré, nejmilostivější rozhodnutí až za několik let! No, to již známe! Ale teď přicházejí oni čtyři zcela cizí! Snad ti pustí chlup!“

2. Přicházím Já s Pavlem, Petrem a Janem a také my jsme hned požádáni o příspěvek pro ubohé duše v očistci. Pavel se však táže mnichů, kde je ten očistec pro ubohé duše a jeden mnich zcela důrazně praví: „Dvě stě mil hluboko pod zemí! A ještě o sto mil hlouběji je pak peklo s odsouzenými, kteří se tam věčně pálí, protože nikdy nechtěli nic udělat pro ubohé duše v očistci!“

3. Praví poté Pavel: „A viď, že máte z toho opravdovou radost!!?“ - Oba mnichové: Ó, ano, to jistě, a kdybychom jim mohli i pomoci, přece bychom to neučinili. Ať se jen ti špinaví tvrdí darebáci věčně pálí! Žádný Otčenáš bychom se za ně nepomodlili.“ - Pavel: „Ale, jak vidím, nejste zrovna příliš milosrdní!! Copak kdybyste vy byli v pekle čtyři sta mil hluboko pod zemí? Bylo by vám příjemné, kdyby někdo s vámi tak nemilosrdně zacházel? Chtěli byste se věčně vidět tak vařit a péci?“ - Praví jeden: „Prosím vás, vaše milosti, ale to byla hloupá otázka! Jak se může někdo ptát, co se nemůže stát? Mnich nepřijde tak snadno do pekla jako nějaký jiný člověk, neboť toho chrání již mnohé mše svaté, které sloužil za ubohé duše! Rozuměla vaše milost!?“

4. Praví Pavel z přinucení poněkud žertovně: „Á, to ano, to je ovšem něco zcela jiného! Správně, správně, na mše svaté jsem nikterak nepomyslel! Ano, ano, ty ovšem mohou být dobré pro vše možné! Sloužili jste oba již tak velmi mnohé mše svaté, a to více placených, anebo více neplacených?“

5. Praví mnichové: „To je již zase nemotorná, hloupá otázka! Kdo bude ve Vídni sloužit neplacenou mši!? Člověk není hotov s placenými, a měl by sloužit snad ještě i neplacené? Copak milostivý pán neví, že bohatí si musejí nebe koupit a že jen ubožáci jsou vpuštěni zadarmo?! Ano, můj milý, milostivý pane! Bohaté potvory ať jen zaplatí, chtějí-li vejít do nebe, jinak spíš proklouzne velbloud dírkou jehly než bohatý do Království nebeského! Kdo má nebe na zemi, tomu patří v druhém světě peklo. A když také ještě tam chce mít nebe, pak si je musí koupit, a to ne snad lacino, nýbrž jak jen možno draho. A my, Boží kněží, máme právo nebe otevřít, anebo zavřít. Že je však bohatým neotevřeme zadarmo, to milostiví pánové přece snad pochopí!? Špinavé potvory ať platí až jim budou oči přecházet, než budou vpuštěny do nebe. Ano, to konáme a máme k tomu právo.“

6. Pavel: „A kdopak vám dal to právo?“ - Mnich: „No, to je zas otázka! Kdopak je má dát? Papež jako Kristův zástupce na zemi. A ten má právo od Boha. To snad přece víte, nejste-li arcikacíř!“

7. Pavel: „Nuže, dobře, my si již rozumíme, a proto povyk nepotřebujeme. Ale jedno mi ještě řekněte: Víte, že nejste nyní již na Zemi, nýbrž čistě jen ve světě duchovním?“ - Praví mniši hlasitě se smějíce: „Nám se zdá, že to u milostivého pána, jak obyčejně říkáme, začíná raplovat! Kdybychom byli ve světě duchovním, pak bychom byli buď v nebi, anebo v očistci, anebo dokonce v pekle a nikdy bychom nesloužili mše svaté. Ale milostpán přece vidí, že jsme teď v kostele a jinak nikde jinde! A to není řádný duchovní svět! Rozuměl tomu milostpán?!“

8. Pavel: „Ano porozuměl jsem vám a poznal, že jste ještě na dlouhou dobu nevyléčitelní. Proto vás také necháme tak, jak jsme vás nalezli. Já jsem sice Pavel, světoznámý apoštol Páně, ti dva za mnou jsou Petr a Jan a v jejich středu je Kristus Pán Sám, jenž vám chtěl pomoci; ale jste ještě příliš slepí. Vás vyléčí jen doupě nejzazšího západu, kde bude vytí a skřípění zubů. Mějte se dobře, za několik set let pozemských se opět uvidíme!“

9. Pavel nyní jde. A když přijdu Já s Petrem a Janem k mnichům, žádají také mne o almužnu pro ubohé duše v očistci. Já však jim nedám odpověď a také jim almužnu nedávám a rovněž i moji průvodci jim nic nedávají. Tu nás začnou oba mnichové proklínat do pekla a nepřestávají nás nazývat špinavými potvorami. Tu však přichází za námi všichni Vídeňáci, které jsme dříve získali, chopí se obou mnichů a chtějí je zcela důkladně spráskat. - Já však jim pravím: „Nechte je! Ti jsou dostatečně zbiti! Všechna jejich námaha, jak na Zemi, tak zejména zde, v duchovní říši je od nynějška marná. Pomalu uschnou jako sežnutá tráva a v nejzazším západě budou nashromážděni za píci zvířatům. Pojďme nyní ven! Vidím ještě několik úrodných zahrad, v nichž musíme ještě učinit žeň.“