Před štěpánským dómem. Dobrá prosebná řeč osvobozených dynastů ve prospěch jejich církevních druhů v úřadě. Pán o těžkém léčení duchovní pýchy.

1. Nyní jdeme kupředu a zakrátko jsme před tak zvaným štěpánským dómem.

2. Tu přistoupí ke mně někteří dynastové a říkají: „Pane, když už se ti zalíbilo navštívit toto naše sídelní město a Svou láskou, milostí a slitováním oživit v něm ještě namnoze řádící a bloudící slepé duchy a osvobodit je z noci smrti, prosíme, vzpomeň teď také ještě na ty ubohé, kteří zde leží tělesně a duchovně pohřbeni pod touto modlitebnou v katakombách. Teď již poznáváme až příliš jasně, že u Tebe vše, co bylo na světě postaveno nízko, má snadnou přednost. Neboť přestupky všech níže postavených lidí spočívají většinou v nedostatku náležité účelné výchovy, ale hříchy vysoko postavených nepocházejí jistě ze zanedbané výchovy, nýbrž zajisté jen z jejich pýchy a mrzké zištnosti, a jsou tudíž také jistě tvrdošíjnější než u nižších; proto má-li se těmto těžce nemocným pomoci, zde je tedy také třeba výhradně lékaře, jakým jsi, Pane, Ty Sám. Proto navštiv také tyto ubožáky zde, v katakombách. Tobě, Pane, není zajisté nic nemožného. Snad se dají také zde někteří probudit.“

3. Pravím Já: „Moji převelice milí přátelé, kteří jste na světě velmi často podle Mého srdce žili a jednali! Mně neobyčejně od vás těší, že si zde vzpomínáte na tyto mrtvé a Já vyhovím ihned nejkrásnějšímu přání vašeho srdce. Ale pravím vám předem: V této zahradě budeme mít velmi hubenou sklizeň! Neboť nic není tak těžké jako dostat z nějaké duše, aniž se jí uškodí, anebo se zcela zničí, tak zvanou teozofickou hrdost.

4. Císař, král, kníže se domnívá být mezi lidmi nejvyšší a nejnedotknutelnější. To je však také přirozeně nejvýš blízké jeho stavu, který od něho také přirozeně spravedlivě a povinně žádá, aby byl takovým. Ale zcela jinak je tomu u těchto zde dole! To jsou většinou staří, zarytí hierarchové z nejtemnějších dob. Ti se považují stále za bytosti, jež musí Samo Božství poslouchat. Na tuto šílenou ideu přišli většinou klamným učením Říma, které staví každého kněze dvakrát výš než matku Marii a tu opět, co do moci, dvakrát nade Mne Samého, a to tak, že Mne lze jí k něčemu pohnout. K tomu přistupují jejich mše, v nichž Mne mohou jaksi učinit, čím chtějí, a při tom jako papež Alexandr zvolat: ‚Kdo se může odvážit se mnou přít?! Celá země, po níž kráčím, se chvěje pod mýma nohama! A Boha mám ve své pravici!‘

5. Z toho můžete snadno pochopit, jak je těžké přivést k opravdové pokoře takovéto duchy, kteří se považují nejen za bohy, nýbrž za naprosté velitele nad Bohem. A právě velmi mnoho takových řádí tady dole. Půjde tedy velmi těžko něco s nimi pořídit. Snad dva jsou trochu mírnější; ale ti ostatní – tu uvidíte všechny divy tvrdošíjnosti! Ale zlobit se nesmíte, nýbrž musíte se chovat právě tak, jako byste byli v blázinci mezi samými blázny. Také se nesmíte ocitnout ve strachu, neboť budou vám také dělat znamení ustalováním své fantazie. Ale musíte to vše považovat za dílo klamné, které není úplně ničím a nemá a nemůže mít žádnou realitu. A jelikož to víte, odebereme se pak zcela klidně dolů. Staň se!“

6. Nyní jdeme dolů do temných katakomb a necháme v nich vzniknout jen tolik světla, kolik je ho třeba pro nově přišlé dynasty, aby mohli vidět obyvatele tohoto podzemního sklepení.

7. Když jsme nyní všichni uprostřed sklepení, přijde ke Mně Robert s Helenou a praví: „Pane, ty nás všech svatý lásky nejplnější Otče! Dovol nám, abychom byli nyní zcela blízko u tebe, neboť musím se Ti při své neomezené lásce k Tobě doznat, že ani nikdy na Zemi, ani v duchovním světě, kterého jsem přece již okusil v tak mnohých odstínech, se mne nezmocnila taková bázeň jako zde v těchto sklepeních. Nevidím ještě nikoho; jen zde i onde se na nás šklebí nějaká napůl shnilá lebka mrtvého z rozpadlé rakve a v naše chřípí se vkrádá nejvýš nepříjemný zápach zetleliny, a přece má bytost trne zvláštní úzkostí. Dokonce i vlasy na hlavě se mi začínají ježit. To je opravdu nejvýš zvláštní! Když jsem byl před dvěma pozemskými lety knížetem Windischgrätzem odsouzen k smrti, nepocítil jsem takovou úzkost jako nyní. No, tu to bude dobré! Milý Otče, zajisté dovolíš, abychom při této výpravě směli být v Tvé nejbližší blízkosti!"

8. Pravím Já: „Zcela v pořádku, můj milý synu Roberte! Neboť Já vždy chci, aby přišel ke Mně každý, koho něco tíží, aby se u Mne občerstvil. Zůstaň tedy zde, neboť hlavní tanec brzy začne!"