Kostelník o křesťanské rovnosti a církevní nerovnosti. Velký služebník odsuzuje „kacíře“ do nejhlubšího pekla.

1. Po této řeči se eminence, ale nikoli velký služebník, zaškrábe za ušima a za chvíli praví svým kolegům: „Tento kostelník je zatracený chlap! Při své ubohé duši, kdybych nebyl kardinálem, dal bych mu málem za pravdu. Ale ovšem, jako kardinál se nemůže člověk dávat poučovat kostelníkem!“ - Praví kostelník: „Má milá Eminence, nejsme zde – jakože opravdu žije Bůh – již na Zemi, ale jak jsem se již dříve jednou zmínil, jsme vesměs a zároveň s kůží i chlupy ve světě duchů, což by mohla vaše eminence z velmi mnohých zjevů a událostí velmi snadno zpozorovat, kdyby jen chtěla.

2. Eminence: „Jak bych to mohl zpozorovat? Musel bych přece z nějakého dobře vnímatelného pocitu tušit, že jsem zemřel, což přece zřejmě musí předcházet, než člověk přijde do duchovního světa! A kdyby pak byl člověk v duchovním světě, pak tam musel být jako duch, nikoli však jako čistě hmotný člověk s kůží a chlupy a kostmi! To vše se u žádného z nás nepřihodilo. Jak bychom pak mohli být v duchovním světě?! Milý, vysoce moudrý kostelníku, jak je mi stále jasnější, jste blázen a patříte do blázince!“

3. Kostelník: „Toho není třeba, protože dokud jsem mezi vámi, jsem ve zcela dokonale vytvářeném sboru bláznů, a tedy také v optima forma v blázinci, neboť nechcete-li uznat, že jste už dávno v duchovním světě, pak musejí být eminence úplně slepé a za druhé pojmu úplně neschopní blázni!

4. Řekněte mi: Kolik arcibiskupů a kardinálů bylo na světě ustanoveno najednou u štěpánského dómu? Zde je vás jen těch vysokých duchovních téměř na sto pohromadě! Kdypak bylo ve Vídni tolik arcibiskupů a kardinálů skutečně najednou ustanoveno? Já vím jen o jednom najednou! O několika najednou neříkají ani dějiny, ani římská církev a papežové ani slůvko! Jestliže však tyto eminence zde pospolu dřepí již dlouhou dobu několika set pozemských let jako žáby za zimního spánku v nějakém bahenním koutě zamrzlého bahniště, pak se něco takového nemůže přece snad stát na světě přirozeném, ale čistě jen ve světě duchovním!

5. A tu říkám jako vaší eminencí prohlášený blázen: Zde jsme si všichni rovni, ačkoli nás také bláznovství světa na temné Zemi stavovsky neobyčejně vysoko a daleko odloučilo, což by se ovšem podle čisté nauky Ježíšovy také nikdy nebylo smělo stát, protože Pán Ježíš výslovně řekl a přikázal Svým učedníkům, když se Ho dost pošetile dotazovali, kdo má být mezi nimi prvý: ‚Kdo je mezi vámi nejnepatrnější a slouží vám, ten je přede Mnou prvý. Vpravdě, pravím vám, kdo ve svém mínění, ideji (představě) a jednající skutečnosti nebude jako dítě, ten na Království Božím podíl mít nebude. Jen jeden je vaším Pánem. Vy všichni jste však zcela rovní a nerozdílní bratři. Že jste Mými učedníky, poznají však na vás podle toho, budete-li se mezi sebou milovat jako vpravdě úplně rovní bratři. Každý však, kdo miluje bližního jako bratra a nepovyšuje se nad něho, leč jedině v lásce k němu, je Mým učedníkem a má Království Boží již v sobě.‘

6. Eminence, to jsou slova Krista Pána, v nichž je jasně řečeno, že na Zemi, zejména v duchovních věcech, by neměly být nikdy stavovské rozdíly. Nikdy Kristus Pán neřekl nic o nějaké duchovní eminenci a ještě méně kdy něco o nějakém papeži. Všichni mají být před Ním rovni, neboť jedině On je Pánem nad celou nekonečností hmotnou i duchovní.

7. Odkud a jak tedy potom vznikly v tak zvané jedině pravé církvi tak nesmírné stavovské rozdíly, jako jinak nikde v celém světě, zatímco přece zřejmé přikázání Páně zakazuje každý stavovský rozdíl mezi Jeho učedníky?! Hleďte, eminence, to způsobilo peklo: Ten, jenž přišel shora, sloužil všem a obětoval se za všechny. A to byl Bůh, Ježíš, sám Pán věčnosti. Ten však, jenž jako nejpříkřejší odpůrce nejsvětějšího Prvého přišel zdola nahoru, chce být všemi obsluhován a dělá tak mnoho stavovských rozdílů, aby se jeho stav jevil tím vyšší a tím nedosažitelnější.

8. Že Pán ze Svých dětí nejlepší a nejmoudřejší vybavil vší mocí a pomazal na krále nad Svým národem, to víme, a proto jsme také povinni tyto Bohem pomazané krále a pány země poslouchat, neboť jejich moc je shora. Ale moc, kterou si papežové usurpátorsky (uchvatitelsky) sami dali, není shora, nýbrž zdola, neboť oni jsou právě prví, kteří šlapou nohama nejsvatější bratrské zákony. Vždyť kdo se může, kdo se smí stavět na roveň papeži?! Kdo může, kdo mu smí říci ‚Milý bratře!‘? Copak nemusí každý katolík vyslovovat jméno papežovo s největší vážností a úctou jako jméno Boží, a kdyby přišel do Říma, počítat si to za nejvyšší milost, že může být připuštěn k políbení pantofle? Ptejte se sami sebe, kde tu jsou přikázání Kristova: ‚Vy všichni jste bratři a jen Jeden (Kristus) je vaším Pánem.‘?

9. Eminence, z toho snadno poznáte, že jste byla na Zemi v zajetí největší protikřesťanské pošetilosti a v této pošetilosti jste se tedy také stala občanem duchovního světa. Tato na vás ještě pevně lpící pošetilost je však také hlavně důvodem, z něhož žijete stále ještě v domnění, jako byste nebyl zemřel. Já však pravím, odložte tento klam, který se úmyslům Krista Pána přímo protiví.

10. Pak také poznáte, že prostý kostelník může eminenci právě tak dobře poučit jako eminence kostelníka. A chtěl bych tvrdit, že podle nejsvětějšího učení má kostelník větší právo poučit kardinála, jenž zůstává tak dlouho slepý a hloupý, dokud mu něco záleží na velké důstojnosti, kterou měl protikřesťansky na světě. Kostelník naproti tomu je chvála Bohu dost hluboko pod důstojností kardinála, a proto také křesťanskému požadavku blíž než každý sebemenší kaplan, a nesmírně blíž než nade vše pyšná eminence.“

11. Eminence: „Kdo se sám povyšuje, bude ponížen. To je také psáno. Rozumí tomu všetečný kostelník?“ - Kostelník: „Ano, tomu velmi dobře rozumím a sám jsem tomu na sobě samém již dávno porozuměl, neboť u mě nebylo o nějakém povyšování nikdy ani řeči. Jestliže však chválím naproti vaší velmi nekřesťanské eminenci Krista a Jeho svaté Slovo, pak to přece jistě není vyvyšování mne samého, nýbrž povyšování Krista před vašima očima. Vy se dáváte ještě vždy titulovat eminence a víte, že Kristus Pán přece nikdy neustanovil eminenci. To je svémocné sebe povyšování, a tedy ošklivostí před Bohem! Ale kostelník polykající všechen církevní prach je a zůstává nulou, a to je mnohem křesťanštější než nějaká eminence. Rozumíte tomu!?“

12. Praví velký služebník: „Prosím vás, milí bratři, kteří sedíte se mnou na Zemi ještě na zlatých trůnech nebes Božích jako dvanáct svatých apoštolů, abyste soudili pokolení Země, přestaňte se s tímto kacířem hádat! Víte přece, jakou máte moc. Co to pomůže Židovi, jestliže se nám vysmívá a rouhá? My ho v konkláve (ve sboru kardinálů) proklejeme a bude navěky ďáblův. Co to pomůže všem protestantům, že jsou proti nám? My jsme je všechny prokleli, a oni jsou časně i věčně ďáblovi! Co z toho nyní má Martin Luther, že se kvůli jedné nevěstce od nás uvolnil a založil kacířství? Miliony, které pro jeho nauku padly, svolávají ustavičně pomstu na něho a on sedí v nejhorším pekle a proklíná ustavičně den, v němž mu byl dán život. Protože jsme ho ve svatém konkláve navěky odsoudili do pekla! Krátce, co pomáhá všem našim odpůrcům, že jsou proti nám? Všechny jsme je vesměs prokleli, a proto se nemohou nikdy dostat do Království nebeského.

13. Tak tedy proklínáme tohoto nejosobitějšího proklatého kacíře a ať jen pak hledí, jak přijde do Božích nebes. Já říkám nyní ve vašem středu: Haeretice infámie, esto maledictus per omnia saecula saeculorum! (Bezectný kacíři, budiž proklet na všechny věky věků!) A vy jste dodali „Amen“, a on již má svůj díl v pekle! Hleďte, tak musíme jednat, a ne se pozemsky hašteřit, nýbrž u takových kacířů ihned úplně beze vší pochybnosti používat Bohem nám propůjčených duchovních zbraní. Pak pořídíme nejvíce. Ať si ještě pobíhají na světě jako psi bez pána. Na onom světě však začnou ve společnosti ďáblů již pociťovat, jak by jim byla mohla samospasitelná církev prospět, kdyby jí byli zůstali věrni, a jakou věčnou škodu nyní trpí, jsou-li všemi ďábly stahováni do pekla. Pak budou vztahovat ruce k nám, abychom jim pomohli, ale my jim řekneme: ‚Nic, nic! Vy jste nás na světě nechtěli slyšet a nyní my neslyšíme vás! Odstupte od nás na věky, zlořečení!‘ Potom budou křičet: ‚Pomozte nám, svatí papežové, kardinálové, arcibiskupové a světicí biskupové a všichni svatí kněží Boží! My jsme byli na Zemi slepí a nevěděli jsme, čeho jsme se na vás dopustili. Teprve nyní poznáváme, čím svatě velkým jste u Boha a jak hanebné a bídné nic jsme před vámi. Dejte nás na sto tisíc let do nejhoršího očistce, jen věčně nejstrašnější peklo nám promiňte!‘

14. Ale potom jim řekneme: ‚My jsme se vás na světě dost ponaučovali a napomínali! Posílali jsme vám pastýřský list za pastýřským listem, dávali jsme vám za malé oběti, které jste mohli vždy snadno sehnat, hojné odpustky, a co nejvážněji jsme vás odkazovali k zpovědnicím a k pokání! Ale vy jste nás jen haněli, nám se vysmívali, nám spílali, neboť jste byli většinou svobodnými a velkými pány a konali jste, co jste chtěli! Nyní zde, v duchovním světě, jsme se však stali před Bohem velkými a všemohoucími pány a mohli bychom vám pomoci, kdybychom chtěli. Ale my nechceme, a tak také nechce Bůh! Tak tedy ustupte od nás, zlořečení, do věčného ohně, jenž je připraven ďáblům a všem jeho kacířským sluhům!‘ Tu se pod jejich nohama otevře půda a pohltí je i s ďábly věčná propast a jejich jména nebudou už věčně vzpomínána. Amen, dico vobis! (Amen, pravím vám!) Hleďte, to učiníme, to je naše záštita! A to jsme také již na tomto proklatém kacíři učinili. Ať nyní hledí, jak unikne peklu!“

15. Praví poté kostelník: „Ale přece dáte se sebou jednat?! Já také vezmu sto tisíciletý očistec místo velkého pekla. Dejte mi tedy očistec místo pekla. Copak na tom, zda takový všivák, jakým je našinec, se vaří nebo peče v pekle více či méně!?“ - Křičí velký služebník: „Aha, bestia infamis infernalisque! (proklatá pekelná bestie!) začíná již olizovat jeho proklatou duši a on to cítí a chtěl by nyní od nás vysvobození! Ale nic, nic! Pryč s ním, do pekla a ke všem čertům!“