Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 232 Robert Blum, Kniha 2

Pán přijímá zcela jinak dobrého kostelníka a začíná mocná plamenná kúra u jeho proklínačů. Účinný závěr tohoto výjevu ve štěpánském dómu.

1. V tomto okamžiku přistoupím ke kostelníkovi, který mne ihned poznává, a pravím: „Milý bratře Jene! Dosti toho! Tvými ústy bylo jim řečeno nyní vše; ale oni zůstali, jakými vždy byli. Proto pojď ke Mně do Mého Království! Oni však ať si hledají své nebe a svého Boha a dělají, jak se jim zlíbí. Ke Mně stěží kdy přijdou! Co však zamýšleli tobě, budou nějakou dobu prožívat sami, aby zakusili na sobě samých, jak dobře to míní se svými bratry.“

2. Tu se také ukáži těmto tvrdým popům podle jejich představy jako Pán nebe a země a pravím úmyslně velmi vážným tónem: „Znáte Mne nyní?!!“

3. Všichni praví chvějíce se: „Ano, teprve nyní Tě poznáváme, strašný soudce! Buď nám, Svým sluhům, milostivý a milosrdný.“

4. Já však jim velmi vážně pravím: „Nečetli jste nikdy: ‚Buďte milosrdní, tak dojdete milosrdenství!‘ Jak to vypadalo s vaším milosrdenstvím? Nasytili jste kdy hladové, napojili žíznivé, přioděli nahé, vysvobodili zajaté a potěšili malomyslné? Ne, to jste nikdy neučinili! Peklem ano a nemnoho lepším očistcem ty, kteří vám přinášeli velmi mnohé oběti! Vy jste byli vždy zcela proti Mně, pošlapávali jste Mou nauku a za to jste kladli na oltář jen nejhloupější věc! Protože jste tak tvrdí a nepolepšitelní, staniž se vám, co jste ze své neomezené tvrdosti srdce dali tomuto mému skutečnému bratru! A dodávám: Amen dico vobis!“

5. Tu se náhle otevře půda chrámu, vyšlehnou z široké propasti plameny, objeví se několik služebných duchů, kteří jsou ihned po ruce a pomalu tlačí tvrdé popy k plamenné propasti. Ti spustí při tom nejžalostnější řev a prosí co nejsnažněji kostelníka Jana o slitování a přímluvu.

6. Kostelník však praví: „Vy jste přece vždycky říkali, učili a ode všech lidí žádali, aby pod trestem jistého věčného prokletí vám věřili, že vy zcela jediní máte klíč ke království nebeskému a také k peklu! Otevřete si nyní nebe a zavřete bránu pekla, kterou před vámi otevřel Kristus, Pán od věčnosti, aby vás přijala do svého něžného římskokatolického lůna! Vždyť jste mne teprve před několika málo minutami prokleli navěky do pekla! Jakpak vám mám teď dělat přímluvčího u Boha? Prokletí přece nejsou uvedeni ve vaší litanii přímluvců! Pán učiň s vámi podle Své nejsvatější vůle a podle Své lásky a spravedlnosti! Já vám lepšího osudu jistě nezávidím, také nechci být vůči vám nemilosrdný; ale něco lepšího než od Pána věčně ode mne nečekejte. Jedině Bůh je dobrý. My všichni jsme však špatní a nemůžeme Ho tedy předstihovat v tom, v čem jedině Jemu samému přísluší právo, totiž být dobrým a milosrdným. Proto se obraťte na Něho! On zcela jediný vám může pomoci!“

7. Nyní vyjí silně k plamenné propasti již přihnaní popové: „Milý Jene! U Boha není přece pro ty, kdo Jím byli takto odsouzeni, již žádného slitování! Jak bychom se tu mohli na Něho obracet?“ - Praví Jan: „Blázni! Neočekáváte-li od Pána Boha žádné slitování, kde je potom mám vzít já, jelikož přece to nanejvýš málo ve mně je čistě jen z Boha!?“ - Vyjí popové: „Ne, ne, u Boha nemůže být za hrobem vylito nad duší žádné slitování, neboť láska Boží trvá jen ke hrobu! Potom místo lásky nastoupí Jeho nejpřísnější spravedlnost!“

8. Jan: „Hloupí blázni! Copak Pán Bůh má dvě srdce, jedno plné nejvyšší lásky a slitování a pak jedno velké, plné hněvu a spravedlivé, plné nejneúprosnější touhy po trestání?! Vždyť jste sami učili, že Bůh je věčně neměnitelný! Jak Mu pak můžete hned vedle toho přisuzovat tak nejstrašnější proměnlivost!? Jak může Bůh, nejdokonalejší Bytost bytostí, z jednoho a téhož srdce vylévat nikdy nesmiřitelný hněv a zároveň nejvyšší mírnost a lásku!? Jak může Bůh milovat ducha jen po tak dlouho, pokud tento duch žije a tyje v zajetí hříšného těla; potom však ho věčně nenávidět pro některé chyby, k nimž ho svedlo jeho tělo jako Bohem ustanovená přirozenost ke zkoušce svobody?

9. Já však pravím vám: Pán a Bůh Ježíš Kristus od věčnosti, kterého zde třikrát přesvatého přede mnou a před vámi tělesně přítomného spatřujeme, je časně a ještě více věčně Sama nejčistší láska a nejvyšší slitování! Jen váš římskokatolický Bůh ve třech osobách je takového smýšlení jako vy! U něho jako u vás není milost a slitování. Blaze mně a všem mně rovným, že takový Bůh není ostatně nikde jinde domovem než jedině ve vašich zlých a zcela tvrdých srdcích!“

10. Poté tlačí služební duchové popy opět poněkud blíž ke stále silněji planoucí propasti a Já dopouštím, aby vzpěčující se a nade vší míru vyjící popové začínali pociťovat mocné horko plamenů. Tu křičí: „Ježíši, Marie a Josefe! Ježíši, Marie a Josefe! Všichni milí svatí a mučedníci Boží, přijďte nám na pomoc! Pomozte nám, ubožákům! Jak strašně horký je ten oheň pekla a my se v něm máme věčně pálit?! Ó, Ježíši, Marie a Josefe! Ó, Ježíši, Marie a Josefe! Ó, Ježíši, Marie a Josefe! Ó, Kriste Ježíši! Smiluj se nad námi! O, sancta Maria mater alma, ora pro nobis!“ (Ó, svatá Marie, matko živitelko, pros za nás!)

11. Zde dávám duchům tlačícím popy pokyn, aby je už netlačili. A předstupuje Petr a praví popům: „Pohleďte na mne! Já jsem tělesný, skutečný Petr, skála víry, kterého Pán nebe a všech světů k tomu zvolil a určil. Vy a váš papež se nazýváte mými nástupci. Kdy však jsem vám přenechal svůj soudcovský úřad? A jak bych byl kdy mohl jako skála ve víře ve slovo Boží přenechat vám soudcovský úřad, jelikož já sám jsem nikdy takový úřad od Pána neobdržel a obdržet nemohl! Vždyť nám všem Pán zakázal souzení – pod trestem soudu nad námi samými, neboť výslovně pravil: ‚Nesuďte, abyste nebyli jednou souzeni.‘ Jestliže však Pán Sám takto učil a toto přísně pod trestem opětovného soudu od nás požadoval, jak by nás mohl učinit soudci nad našimi bratry!? Jelikož jsme však nikdy ani ve snu nevykonávali nějaký soudcovský úřad, jak bychom jej pak mohli přenášet na vás? Tvrdíte, že jste mými nástupci jako i mými dědici! Jste-li jimi, jak jste tedy mohli ode mne zdědit víc, než jsem vám mohl zanechat?

12. Řekl-li však Pán Sám o Sobě, že nepřišel, aby svět soudil, nýbrž aby učinil blaženými všechny, kdo se vírou v Něho chtějí blaženými stát, odkud jste tedy vzali právo soudit slabé bratry a (sotva uvěřitelné říci) odsuzovat je navěky do pekla!? Hleďte, to jste si vy sami vymysleli z panovačnosti a neomezené touhy po penězích! A Pán tedy nyní koná na vás to, co jste nejvýš protiprávně učinili na svých ubohých bratrech, neboť jakou měrou jste měřili vy, takovou měrou se nyní naměří opět vám. Rozumíte tomu?“

13. Praví dřívější velký služebník v největším úzkosti a v přestrašném chvění: „Ó, nejsvatější apoštole Petře, skálo Boží! Popros za nás, ubohé hříšníky, Pána, abychom nebyli uvrženi do pekla, ale zato raději na celý milion let do očistce. My teď všichni uznáváme, že jsme všichni co nejohavněji hřešili! Také pociťujeme nejhlubší lítost nad naším tak velkým pozemským zaslepením! Také však teprve teď víme, že jsme tělesně skutečně zemřeli. Kdybychom to byli věděli a poznali dříve, byli bychom se také jistě po celou dobu v tomto světě podrobili nejmocnější lítosti a nejpřísnějšímu pokání. Ale mysleli jsme, že jsme ještě na světě, a proto jsme také zůstali dosud starými zatvrzelými hříšníky. Vidíš přece, že nyní jsme zde všichni naplněni nejhlubší lítostí. Buď nám tedy také jen poněkud milostivější a milosrdnější! Učiníme vše, co by od nás Pán žádal, ale jen ať nás ušetří pekla!“

14. Praví poté Petr: „Ano, ano, to již všichni dávno víme, co jsi nyní řekl. Že pociťujete palčivou lítost, to musí tak přijít, neboť právě ve věčnosti vzrůstající a stále palčivější lítost patří podle vašich dogmat dokonce k pekelné trýzni. Hlásí se nyní u vás již pekelnou ranou a také vás věčně již neopustí. A tato lítost, která pochází z bázně před trestem beztoho před námi nemá žádnou cenu, neboť lítost před námi musí pocházet z lásky k Bohu, nikoli však z bázně před peklem!

15. Rovněž tak je tomu i s pokáním! Před námi má cenu jen svobodné pokání, které prýští z živé víry a opravdové lásky k Bohu a ke všem lidem. Pokání vynucené strachem z pekla je úplně bez prospěchu a bez ceny, i kdyby bylo mnohem horší než všechny ty strašné věčné trýzně a pekelná muka, kterých se vám, chce-li tak Bůh, dostane brzy.“

16. Těmito slovy Petrovými, obsahujícími málo útěchy, jsou quasi (takřka) čekatelé pekla uvedeni do takové úzkosti, že klesnou vesměs k zemi a zde jen sténajíce vyrážejí slova: „Ó, Je-sus, Maaaarria a Jo- sefe! Mi- lost! – Mi- lost!“

Kapitola 232 Náhled v mobilu Impresum