Help

jakob-lorber.cc

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 nájdení 40 - 60 z 25488

[DB 1.6.9] Máte býti jako zima, která je chladná v klidu, čímž však je také co nejvíce způsobilá k přijetí tepla až do nejhlubších hlubin Země. A u koho se dostavila zima, u toho se také dostaví jaro, které se podobá prvému životu lásky ve vás a z života lásky, která se ve vás stala skrze milost silnou a nejúplnější účinností léto a dostaví se klidný podzim a plody skutků lásky a milosti, v níž pak jako zcela znovuzrození vejdete v život Slunce, abyste zřeli tvář vašeho svatého Otce a abyste jako to Slunce svítili všemu světu velkou silou milosti, lásky a slitování vašeho převelice dobrého, svatého O t c e.

[DB 1.6.11] A na konec se mu ještě povede jako létavicím, které pro svou nicotnost bývají z milosti vrhány a odmršťovány a lupem milosti stravovány, neboť ukradené světlo je na věky zničí a budoucně jich již nebude, podobně jako plodů stromů, které vyráží příliš záhy světlo, nežli ještě láska upevnila; a poněvadž nemají pevnosti, neboť mají příliš málo spojení lásky, stávají se slabší a slabší, padají pak se stromu a bývají rozšlapány a zničeny.

[DB 1.6.13] Duch lásky a milosti je ve vás, a jest ve vší moudrosti. Kdo jej slyší, ten vystihne v hlubině hlubin vše, a vypátrá mrtvé, a oni mu budou odpovídati a prohlédne živé, a jejich láska ho bude občerstvovati a jejich světlo potěšovati, a přiloží-li ucho k Zemi bude mu tráva vyprávěti tajemství lásky, a Země mu odhalí své hlubiny, a hory budou naslouchati jeho hlasu, a zvuk jeho řeči bude pronikati morek Země, a pohlédne-li na moře, prosvětlí paprsky jeho očí všechny jeho kapky a proniknou každé zrnko písku, a duchové, pokud v nich v soudu ještě čekají, budou prositi k světlu jeho očí, jako ryby a červy moře a vod k pochodni držené za doby noční nad povrchem a nechají se chytati za účelem vysvobození ze žalářů věčné noci a budou poznávati lásku a utišovati žízeň z vod slitování a vzrostou ze slabosti a síle z lásky Otce a Slova, kteréž jest Láskou v Otci, a Ducha, který je silou v obou.

[DB 1.6.14] A hle, tomuto všemu a ještě mnohému jinému bude vás Můj Duch učiti, budete-li Jeho hlas slyšeti! Ale Jeho hlas není hlasitý nýbrž velmi tichý, - ale právě proto vše pronikající jako teplo lásky, a jako světlo milosti, a jako síla slitovné lásky vašeho Svatého Otce.

[DB 1.7.2] A pohleď a poslyš: Takto tu byla nyní Země, a byl tu Měsíc, a bylo tu Slunce a byly tu Hvězdy, ale Země byla ještě pustá a její povrch se ještě podobal povrchu Moře. A nad vodami ležely husté mraky a sahaly hluboko do mrtvých prostorů světů, a světlo Slunce nemohlo osvětlovati tuto kapku slitování. A Měsíc byl pokryt výparem kapky, a teprve v tomto výparu se zrodila úplně Země a byl živen Měsíc. A Slunce se nacházelo nad oběma s paprsky svého světla z tepla Lásky v Bohu, jako slepice nad svými kuřátky, a učinilo Zemi zralou a oddělilo Měsíc od prsou své matky.

[DB 1.7.4] A hleď a slyš dále: Zemi bylo dobře, neboť byla naplněna láskou slitování a viděla svého miláčka , Měsíc, čile kolem sebe kroužiti. A Láska vzedmula svá volná ňadra dechem slitování, jakoby chtěla svá mlékem naplněná prsa ještě jednou dítěti poskytnouti, avšak hle, mléko se srazilo teplem slitovné lásky a stalo se pevnou Zemí a vyčnívalo nad moře. A moře klesla zpět do hlubin a byla jako voda, která se odděluje při sražení mléka, k umírnění vnitřní zloby solí milosti slitováním lásky z Boha ve vší síle a moci.

[DB 1.7.9] A nyní dej pozor: Tento Adam byl na místě onoho prvého z padlých duchů, nebylo mu dáno poznati, kdo byl, a hle, tu se nudil, ježto se nepoznával a také nemohl nalézti ničeho, co by mu bylo podobné.

[DB 1.7.11] a Věčná Láska viděla, že Adam nacházel velkou radost v sobě vnitřním nazíráním na své já. Tu se dotkla slitovná láska na straně, kde mu bylo dáno srdce podobné srdci Božství k přijetí lásky a života z Lásky v Bohu, a tím mu vzala sebelásku, aby Si skrze příští zákon slitovné milosti připravila příbytky, a sebelásku, na níž nacházel velké zalíbení v sobě, postavila mimo jeho tělo tělesně a nazvala ji „Caiva“ aneb, jak jste již zvyklí říkati „Eva“, což jest jako předobrazující vysvobození od sobectví a z něho vyplývající znovuzrození.

[DB 1.7.15] A hle, slitovná Láska nacházela velké zalíbení na dílech Své moci a síle skrze milost Svého slitování a mluvila dále a poučovala je ve všem a učila je všechny věci znáti, pojmenovati a jejich používati. A když všemu porozuměli a dovedli všeho používati, tu jim opět pravila slitovná láska: „Nuže hleďte, nyní jste se naučili všemu, znáte nyní vše a dovedete používati vše až na jedno a tomuto poslednímu chci vás nyní učiti a vložím do vás sílu k dalšímu plození a k rozmnožování vám rovných, avšak budete toho smět používati teprve tehdy, až opět přijdu a naleznu vás oděny rouchem poslušnosti, pokory, věrnosti a přiměřené neviny. Běda vám však naleznu-li vás nahé, zavrhnu vás, a následek toho bude smrt!“

[DB 1.8.5] „Evo, Evo, co činíš? Hle, ještě nejsme požehnáni Pánem moci a síly a života! Hle, držíš ve své ruce plod smrti, odvrhni jej od sebe, abychom nezemřeli v nahotě před Pánem spravedlnosti!“

[DB 1.8.7] Avšak hle, touha Evou z jejího srdce vyobcovaná ležela nyní na zemi a moci soudící zloby Božství vzala na sebe podobu velkého hada, vzala plod smrti do tlamy vylezla na strom a ovinula všechny jeho větve a haluze od kořene až k vrcholu a pohlížela upřeně na Evu. A Eva to zpozorovala a pohlédla na hada, a také Adam to zpozoroval skrze Evu, ale hada ještě neviděl.

[DB 1.8.12] A hle, jakmile se takto poznal on a zaslepená Eva skrze něho, tu vyvstala v něm velká lítost za základu jeho srdce, a Eva se styděla pro svou zpozorovanou nahotu Adamovu a byla od hlavy až k patě zděšena a nahotu svou pokryla listy fíkovými. A také Adam sáhl po listech, aby pokryl nahotu svou, a skryl se v jeskyni a ronil slzy velkého bolu, a Eva skryla za trní a truchlila mocně nad vinou, že svedla.

[DB 1.9.6] A nyní obrať své oči opět k Adamovi a Evě a hledej je skrytě se Mnou a dívej se, kterak Já, věčná Láska, jsem je nalezl nahé, opuštěné, plačící a truchlící v náležité lítosti a v náležitém studu a vyvolal jsem Adama a vyvedl Evu.

[DB 1.9.10] Neboť hle, plameny hněvu rozlíceného Božství se řítily k zemi rychleji nežli blesky, pronikly až do jejího středu a vznítily ji ve všech a na všech místech a koncích, a stravující plameny šlehaly až na Měsíc, až na Slunce, - ano zachvacovaly všechny Hvězdy! A hle, tu byla celá, nezměrná nekonečnost ohnivým mořem, a hrozné hřmění dunělo všemi nekonečnými prostory, a Země řvala a všechny Hvězdy křičely hlasitěji nežli všechny hromy, tísněny příliš velkou bolestnou úzkostí věčného ničení, a jejich velké hlasy a strašně duníce ozývaly se z nekonečných hlubin zloby Božství a tyto hlasy volaly:

[DB 1.9.14] „Co Mně prospěje řvaní a zuření Země, co pláč Měsíců, co nářek Sluncí a co žalostný křik Hvězd?! Neboť jsem Samo, opuštěno Svou láskou, která Se Mně stala nevěrnou a vzdálila Se ode Mne dolů k Zemi, k vývrhu zloby, rozdvojená! Co si počnu bez Ní? Proto zbořím ze základu všechna její díla a zničím vše, aby tu nebylo nic, co by snad mohlo Mou Lásku ode Mne do všech příštích věčností odtáhnouti a vzdáliti! A Já zůstanu Bohem, Jediným, do všech věčností věčností, jako, jsem byl od věčností věčností, a ty zpuchřelá budovo stvoření Mé zesláblé lásky, zřiť se v nicotné trosky v niveč, abych nalezl opět Svou Lásku a učinil Jí mocí a silou Své věčné svatosti opět silnou. Amen!“

[DB 1.9.19] A. nyní viz a slyš a chápej dobře, co se stalo a co Božství poté odpovědělo! Oheň se udusil a ze všech prostorů zavanul libý dech, smíšený ještě silně rachotícím hřměním létajícími troskami rozpadnutých světů, které se od jedné nezměrnosti k druhé jako velké blesky ještě hoříce míhaly. A láska chápala hřmění Boha, který prudce pravil:

[DB 1.9.23] A tu a tam zůstaly ležeti trosky také ještě jiných světů na povrchu, v hlubinách a mořích Země na znamení moci a síly Boží a zároveň však také jako výmluvní svědkové převelikých skutků slitovné Lásky.

[DB 1.9.26] A hle, proto vezmu zpět Své soudy v této době a dám podle Tvé žádosti vylíti ve velké hojnosti milost za právo a napravím škodu, kterou způsobily Mé soudy. A mimo Mne nemůže nikdo nic napraviti nežli jedině Já, protože nikdo není dobrý, jedině Já, svatý Otec; neboť to budiž Mé jméno příště na věky A Ty , Má lásko, jsi Můj Syn; a svatost jako ono mocně všepůsobící pouto síly mezi námi a mezi vším, co od nás vyšlo, budiž svatý Duch, který naplní všechny prostory prostorů a všechny nekonečnosti nekonečností do všech věčností věčností, Amen. A to praví nyní dobrý, svatý Otec. Amen.

[DB 1.9.29] A řekni jim ještě k tomu, že jsem Své soudy zastavil jen pro ty, kdo budou Má přikázání přesně zachovávati, přestupcům však budiž pro všechny věčnosti se vší přísností věčně svaté pravdy za nejpřesnějšího plnění při nejmenším přestoupení pohroženo!

[DB 1.9.30] To praví svatý a jedině dobrý Otec skrze Svého Syna, který jest v něm věčná Láska a skrze svatého Ducha jako působící milost z Nás obou k někdejšímu odpuštění hříchu, které nyní učiní jejich těla utrmácená a pak je však bude povždy usmrcovati časné k dosažení života po smrti těla po čase onoho slíbeného Prostředníka.

1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 Náhled v mobilu Impresum