15. Toto postřehování se muselo vyskytovat ve všech stvořených bytostech stejně jako poznávání, že jejich život a bytí musí být úplně podobné Bohu, jinak by zase neměli ani život ani nějaké bytí.

16. Zkoumáme-li však tuto okolnost důkladněji, pak se ukáže, že se ve stvořených bytostech musí nutně setkat dva pocity a to za prvé a především pocit bohopodobnosti neboli Prasvětla Božího v nich a za druhé právě z tohoto Světla však potom také nutně pocit časového vzniku Pravůlí Stvořitele.

17. Prvý pocit staví tvora bezpodmínečně na roveň Stvořiteli a jakoby vzešel ze sebe úplně nezávisle na věčném Prazákladu, jakoby jej takřka obsahoval a choval v sobě samém; druhý z prvého pocitu nutně vyplývající pocit života musí se však nicméně považovat a posuzovat jako vyšlý z vlastního Prazákladu a teprve postupem času jako v sobě samém jakožto svobodně projevený a tudíž na hlavním Prazákladu velmi závislý.

18. Tento upokořující pocit činí však prvý výsostný pocit rovněž pocitem pokory, což je ovšem pro výsostný pocit nanejvýš a nevyhnutelně nutnou věcí, jak se zcela ukáže dále.

19. Výsostný pocit se mocně brání takovému ponížení a chce ten druhý pocit potlačit.

20. Takovým bojem pak vzniká hněv a nakonec nenávist k Prazákladu všeho bytí a z toho k nízkému pocitu pokory anebo pocitu závislosti; tím se však potom ochromuje a zatemňuje výsostný pocit a z Prasvětla ve stvořené bytosti se pak stává noc a temnota. Tato noc a tato temnota sotva pak již poznává v sobě Prasvětlo a tak se jako slepá a přesto přitom samostatná vzdaluje od Prazákladu svého bytí a vzniku a ve své zaslepenosti Ho nepoznává.

Jan 1,5. A to Světlo ve tmě svítí, ale tma Ho nepojala.

21. Proto ať potom toto Prasvětlo svítí v takové noci jakkoliv, noc však, jež sice vznikla též ze Světla, nemá již řádného zraku, proto nepoznává Světlo, které přichází do takové noci, aby ji přetvořilo zase v pravé Prasvětlo.

22. Takto jsem přišel tedy také Já jako věčné Prabytí všeho bytí a jako Prasvětlo všeho světla a života do světa temnoty k těm, kteří byli ze Mne; ale oni Mne nepoznali v noci svého zesláblého výsostného pocitu!

23. Tento 5. verš poukazuje totiž právě na to, jak přicházím, podle původních způsobů a vztahů a v nich, jako zcela Týž, Kterýž jsem byl od věčnosti, do tohoto světa Mnou a ze Mne stvořeného a tento svět Mě nepoznává jako své nejvlastnější Prabytí.

24. Ale Já jako Prazáklad všeho bytí musel jsem ze Svého pravěčného Všesvětla vidět, jak výsostný pocit jako Prasvětlo v lidech ustavičným bojem stále více ochaboval a slábl a tudíž se jako životní světlo také zatemňoval a nakonec zcela tak zatemnil, že by Mne lidé, kdybych k nim přišel v podobě ze Mne jim dané nepoznali, aspoň velmi mnozí ne, zvláště kdybych k nim přišel dočista jako Deus ex machina (náhle se objevivší Bůh) zcela neočekávaně a nepřipraveně v omezeně lidském tvaru a musel pak Sám Sobě přičíst, kdyby Mne lidé, nepřipravení na takový Můj příchod, nemohli vůbec poznat.

25. Ano, to jsem zajisté od věčnosti věděl a proto jsem dával tisíci proroky, kteří neztratili v boji Světlo, předpovídat lidem již od prvopočátku jejich odloučenosti ode Mne až do Mého uskutečněného příchodu, právě takovýto Můj příchod a dal přesně označit způsob, ba dokonce místo a dobu Mého příchodu a při Svém uskutečněném příchodu jsem dopustil velká znamení a probudil jsem muže, v němž se ubytoval vysoký praduch, aby hlásal slepým Můj příchod a úplnou přítomnost na Zemi.