Help

jakob-lorber.cc

Kapitola 255 Velké evangelium Janovo, Kniha 4

255. - Zčlověčtění Páně v našem údobí stvoření a na naší Zemi. Všudypřítomnost ducha.

1. Pravím JÁ: „Ne, milý příteli, hloupost to zrovna není, ale pro tento pozemský život je to všetečnost jdoucí nyní trochu příliš daleko a hluboko; neboť dokud se duše úplně nesjednotila s Mým Duchem v ní, nemůžeš takové věci pojmout a pochopit. Teprve až dospěješ také k duchovnímu znovuzrození a octneš se dokonce na onom světě v Království Božím duchovně jako dokonalá bytost, poznáš zajisté až do nejhlubšího základu mnoho, ovšem však jen potud, pokud se to týče tohoto nynějšího údobí stvoření, v jehož řádu mělo své trvání každé předchozí stvoření a jako někdy dokonalé, teď a ustavičně trvající duchovně má ještě. Nicméně však mezi tímto a všemi předchozími tvůrčími údobími, stejně jako mezi touto Zemí a všemi ostatními nesčíslnými světovými tělesy Člověka prastvoření je nesmírný rozdíl.

2. Při všech, věčně nesčíslně mnohých předchozích tvorbách, které všechny představovaly a tvořily prasvětného Velečlověka, nebyl jsem na žádné z jejich Zemí silou Své vůle zahalen jako člověk do masitého těla, nýbrž s jejich lidskými tvory jsem byl ve ,spojení jen s nejčistšími andělskými duchy stvořenými pro dotyčnou tvorbu. Jen toto tvůrčí údobí má určení, aby Mne mělo na nějakém malém světovém tělese, jímž je právě tato Země pro všechny tvorby předcházející, jakož i pro všechny ve věčnosti nikdy nekončící tvorby následující, v Mé věčné prabožské Bytosti před sebou v těle v nejvýš těsné formě a bylo Mnou Samým poučováno.

3. Chtěl sem Si pro všechny příští časy a věčnosti nejen jako obvykle stvořit pravé a skutečné, Mně úplně podobné děti, nýbrž Svou otcovskou láskou je vychovat opravdu tak, aby pak ovládaly se mnou celou nekonečnost.

4. Abych však toho docílil, přijmul jsem Já, nekonečný věčný Bůh pro hlavní centrum života Mého božského bytí tělo, abych Se vám Svým dětem představil jako viditelný a hmatatelný Otec, abych vás Sám ze Svých nejvýš vlastních úst a Svého srdce učil pravé Boží lásce, moudrosti a síle, jimiž pak máte a budete ovládat nejen všechny bytosti tohoto přítomného tvůrčího údobí, nýbrž i bytosti předcházející a všechny ještě budoucně následující.

5. Má tedy toto tvůrčí údobí přede všemi ostatními údobími tu výhodu, jež vám ještě dávno nemá být dost jasně poznanou, že je v celé věčnosti a nekonečnosti jediné, v němž jsem Se Já Sám úplně přioděl lidskou tělesnou přirozeností a v celém velkém Člověku, kterého představuje stvoření, jsem Si vyvolil tento slupkový glob, v němž vesmírovou oblast Centrálního slunce Sirius, z 200 milionů kol něho obíhajících sluncí právě toto Slunce a z mnohých světových těles kol něho kroužících právě toto těleso, na němž nyní jsme, abych Se Sám na něm stal člověkem a z vás lidí vychoval Své pravé děti pro celou předchozí i následující nekonečnost a věčnost. A když to Mathaeli, jako jeden z nejzdatnějších počtářů náležitě uvážíš, pak tě věčnost a nekonečnost prostoru nebude již tak silně tísnit.

6. Konečné a omezené sebemoudřejší duši jsou pojmy nekonečnost a věčnost ovšem něčím nutně jí ustavičně tísnivé nepochopitelné; ale ne již tak duchu jednou v ní již dokonale probuzenému. Neboť ten je svobodný a Mně ve všem podobný a jeho pohyb je již takový, že všechny poměry prostorovosti jsou mu naprostou nulou a to přátelé, je již dokonce nejvýznamnější vlastností duchovního člověka.

7. Představte si všechny seberychlejší pohyby těles, jak jsem vám je již dostatečně vysvětlil při jedné dřívější příležitosti a brzy shledáte, že i ty nejrychlejší vám oznámené pohyby Centrálních sluncí, k tomu ještě ve své rychlosti eonkrát zvětšené anebo na eontou mocninu povýšené jsou proti rychlosti ducha pravou hlemýždí poštou, protože k vykonání nadmíru velké prostorové dráhy potřebují nicméně vždy určité vzdálenosti přiměřenou dobu, kdežto duchu každá i sebe nezměřitelnější prostorová vzdálenost je lhostejná; neboť pro ducha je „zde“ a sebevíce nezměřitelně vzdálené někde „tam“ jedno, kdežto u každého jiného pohybu činí různost prostorové vzdálenost! velmi podstatný rozdíl.

8. Dále tě upozorňuji na to, že z ducha člověka, i když se také ještě nesjednotil úplně s duší, přetéká nicméně do duše zvláštní pocit a činí se patrným jako čisté duchovno tím, že si všechny skutečnosti byť se i staly celou věčnost za touto přítomností - představuje vždy tak, jakoby se staly nyní, anebo jakoby byl duch tehdy přitom také již očitým a ušním svědkem. Odhalení takových dávno se stavších skutečností vymalovává si omezená duše sama ve svém mozku teprve potom. Místo tohoto duchovního pocitu nastupuje v duši vzpomínka; ale tato (vzpomínka) nezpřítomňuje onu skutečnost, nýbrž staví ji podle času tam, kdy se stala. Duch se však staví zcela jako přítomný zpět do údobí jednání a zpřítomňuje si také jednaní budoucí, tak jako by bylo před ním již přítomné, buď jako počaté anebo také jako již dávno dokončené.

9. Světští mudrci nazývají tento čistě duchovní pocit zpřítomňování skutečností buď dávno uplynulých anebo také těch, které mají teprve budoucně nastat „fantazií“ člověka. Ale tomu tak není, protože fantazií se může nazývat jen to, co duše sama sestavuje ze zásoby svých obrazů jako něco nového a takto vytváří tvar anebo dílo ve svobodném přírodním světě neexistující. Z této čistě duševní schopnosti vznikla všeliká nářadí, veškeré budovy.oděv člověka a báje a všeliké básně, jejich pozadí je jistě buď velmi zřídka úplná pravda, většinou však jen naprostá lež a není vlastně vůbec nic.

10. To je tedy to, co lze nazvat fantasií; ale zmíněný pocit zpřítomňování skutečností buď uplynulých anebo také teprve budoucích, je životní vlastností ducha a člověk čistě myslící může z toho vyrozumět, že duch v člověku nemá co činit ani s prostorem a rovněž tak málo s časem a tím stojí jako vládnoucí nad obojím.

11. Pro ducha existuje tedy prostor jen tehdy, tvoří-li a chce-li nějaký mít a za zcela týchž podmínek také čas, nechce-li čas, nastupuje na jeho místo ihned věčná přítomnost minulého, přítomného a budoucího.

12. Konečně byste mohli ještě jednu třetí, čistě duchovní vlastnost v sobě pozorovat, kdybyste si na ni dali dobrý pozor! Tato vlastnost záleží v tom, že si nějakou sebevětší věc dovedete představit jako náhle ve všech jejích částech dokonalou a jediným pohledem přehlédnout celou sluneční oblast. Duše se svou schopností smyslového vnímání musí nějakou věc se všech stran pomalu a nějaký čas pozorovat, ohmatávat a poslouchat a musí ji rozčlánkovat, aby si mohla teprve ponenáhlu učinit o ní úplnou představu. Duch však oblétne celé Centrální slunce zevně i zevnitř v nejrychlejším sotva představitelném okamžiku a právě tak rychle i nesčíslný počet takovýchto Sluncí a všech jejich Planet; a čím je duch mocnější řádem duše, tím jasnější a určitější je právě přehlédnutí a prohlédnutí těch největších a sebe složitějších věcí stvoření.

13. „Ano“, řeknete a dokonce právem, „jakpak je duchu možný tak nejrychlejší celkový přehled?“ A Já pravím a odpovídám vám: Nejdokonalejším způsobem právě tak, jako je možné dokonalé podle přirozeného řádu čisté duši cítění na dálku a prociťování jejím éterem vnějšího života, jak jste to dostatečně vyzkoušeli na černoších. Ale jen u substanciální duše nelze nikdy takovouto vlastnost při vší její sebevětší intensitě dobře přirovnat k podobné vlastnosti ducha, protože ona je nutně ještě prostorově omezená a ježto je s to mimo svůj základní tvar myslet a cítit jen za jistých transcendentně přirozených paprsků a to, čím blíže jejímu vlastnímu lidskému životnímu tvaru, tím citlivěji a čistěji. Příliš daleko se jí to pak ani v jejím nejdokonalejším, ovšem pouze duševním stavu podaří špatně; a i kdyby měla duše sebesilnější sféru vnějšího života, nebude s to jakožto odtud vyzařující již vůbec nic postřehovat v Africe.“

Kapitola 255 Náhled v mobilu Impresum